Od počítače do montérek. Vyráběl jsem novou Škodu Yeti

  • 48
"Pojďte si to zkusit," volají mi ze Škodovky. V Kvasinách na Rychnovsku je domovský závod yetiho. Když tam rozjížděli výrobu obnoveného provedení, zavolali, ať jim jdu pomoci. Linka kvůli mě nestála, takže mě prý berou.

Fabrik na auta už jsem viděl hodně, tak jsem si to šel do jedné zkusit. Nakonec těch pět tisíc součástek na dopolední směně poskládáme a je z toho auto. Jestli máte faceliftovaného yetiho ze čtvrtka 14. listopadu po poledni, montoval jsem ho já.

Výroba Škody Yeti v Kvasinách

Zavřít kapotu, nastartovat a nové auto jede na testy

"Jak to namontujete, tak to půjde ven," vítá mě se širokým úsměvem Pavel Richter, šéf kvasinské továrny Škody Auto.  "Každá ruka je dobrá," zubí se Richterův asistent David Suchan a dává mi pracovní úbor. Se mnou půjde do montérek i šéf Richter. "Chci abyste viděl, že si tu lidé za svou práci zaslouží ocenění. Potřebujeme je, bez nich auto nevyrobíme," říká s vážnou tváří.

Kromě yetiho Vyrábějí v Kvasinách ještě superby a roomstery, ročně 150  tisíc aut. Denně vyjede na tisíc škodovek. Yeti a Superb se vyrábí ve třech směnách pět dní v týdnu, noční začíná v deset večer. My začneme v půlce druhé směny, v půl jedenácté dopoledne.

Zpátky do školy

Nejdřív projít bezpečnostním školením a pak rovnou do školicího střediska. Je to tu jak v dílnách na základní škole, akorát že já před pětadvaceti lety musel poslouchat hřmotného učitele Kumstu, který měl zlaté ruce a nádherně maloval, ale taky nesnášel děti. Aspoň se nám to tak zdálo, když hulákal, že máme "ruce volšový".

Leoš Plašil, který mě učí držet akušroubovák, je mnohem přívětivější. "Musí se držet s rovným zápěstím," vysvětluje a předvádí. Když máte sedm hodin utahovat šrouby napravo od sebe, je i pro praváka lepší si nástroj chytnout do levé ruky, za madlo držet zboku a spoušť mačkat palcem. Nikdy mě nenapadlo vrtačku nebo akušroubovák držet takto, ale fakt to jde. Mám i to zápěstí docela volné a nekroutím se u toho jak fakír. A to je při takové práci nejdůležitější.

"Začneme utahovat šrouby," velí Leoš Plašil. Můj kurz je zrychlený, normálně si uchazeči o práci klidně dva dny cvičí jen nabírat šrouby do ruky. Neklepejte si na čelo. Někdo se to podle školitelů nenaučí nikdy. Když má prsty jak špalky, radši mu najdou jinou práci. Poslepu mám vzít čtyři šrouby nebo matky. Vždycky jen a právě čtyři. Fakt to jde, jen to chce trénink. A teď si na to oblečte rukavice. Ano, auta se dnes vyrábějí v bílých rukavicích. Jsou tenké, z vnitřní strany pogumované. Ale stejně se mi v nich potí ruce a znecitliví hmat.

Jdeme k děrovaným deskám se závity, které jsou sestavené do jakéhosi bubnu. Do každé z nich mám namontovat šrouby nejprve zevnitř a pak zvenku, v daném pořadí. Musím si při tom přehazovat utahovačku z ruky do ruky, měnit nástavce a při tom poslepu brát přesně čtyři šrouby a v ruce si je rovnat. Jednoduché? Mám na to celé minutu a osm sekund.

Asi úplné poleno nebudu, ale první rundu ani nedokončíme. Šrouby se mi sypou z rukou, neumím se trefit hlavicí do nástavce v utahováku a nakonec tam šroub namontuji tak nakřivo, že nejde ani utáhnout. To bude ostuda...

Výroba Škody Yeti v Kvasinách

I pravák má, když je to potřeba, držet utahovačku v levé ruce. Pravačkou domačkávám díl na místo. Toto je správný úchop, spoušť utahovačky se mačká prostředníčkem.

Po čtyřech pokusech už se trochu otrkávám a vejdu se do limitu. Leoš Plašil uznale pokyvuje hlavou. Že by mi tu svěřili aspoň koště, až prásknu s klávesnicí?

Další lahůdku si připravili hned na vedle. Otvory různých tvarů, do nichž je potřeba vpravit gumové koncovky a špunty. Musí to těsnit, takže je to naknap. "Lahůdkový je tenhle. Napoprvé se s tím zkušený dělník pere klidně čtvrt hodiny," líčí instruktor. Ukáže mi tedy postup, jak na to. Vypadá to už beznadějně, ale najednou "lup" a je to tam.

Pavel Richter si toto cvičiště moc chválí. "Poznáme tu, na co se člověk hodí. Nejsou pak prostoje ve výrobě, když se zaučuje nový člověk a je menší chybovost." Zítra se uvidí.

Nestíhám

"Nic důležitého, žádný pevnostní spoj jsme vám nedali. Ale nic se po vás opravovat nebude," vítá mě Pavel Richter, tentokrát má místo obleku montérky. V zádech mám na lince naštěstí šikovné ruce, které mi pomohou a napraví, co mi nejde. Zadní nárazník namontují na rozdíl ode mě poslepu. Já se s ním pachtím a stejně to často nestihnu.

U těch důležitých pevnostních spojů se zaznamenává všechno a na starosti je mají ti nejzkušenější. Každý šroub má svůj rodný list, je v něm síla (moment), kterým ho utáhli, kdy ho vyrobili a kdy namontovali, úplně všechno se archivuje patnáct let.

Výroba nové Škody Yeti v Kvasinách

Pracovat celou směnu s rukama nad hlavou nejde, na jednotlivých místech se montéři střídají.

"Cítím se spíš na sklad nebo rozvážení svačin," říkám, když ho slyším. Richter mě ale zklidní: "Do skladu určitě ne. Až to tam uvidíte, rozmyslíte si to. Je to dobře organizovaný chaos," říká s nadsázkou. Ještěrky, dopravníky a vozíky, které jezdí bez řidiče, tu mají tabuli s odjezdy jak na nádraží. A dokonce mají i určenou trasu kudy jezdit, aby ve fabrice nebyly zácpy.

První vyhrání

Začínáme montáží střešních lišt. Můj parťák se staví na horší stranu, pravou. Pro praváky je to totiž trochu "přes ruku". Krátké zaškolení (hlavně nespadnout do betonového příkopu, ve kterém se nenastrojená karoserie posunuje) a jedem.

První zádrhel je hned na začátku: jsem moc malý. Abych viděl na lištu, která se do žlábku zamačkává jako první, musím stát na špičkách. Lišta musí jít až nadoraz, k tomu musím dávat pozor, aby se nepomačkaly boky. Pak samotná ližina. Vybrat správnou (černou, nebo šedou), pak čtyři šrouby a utáhnout je ve správném pořadí. Jednou rukou držet utahovačku a druhou tahat ližinu k sobě. Na závěr kryty na oba konce. Na ně je potřeba mít grif.

Vypadá to lehce? Nejdřív se mi plete i tuba s lepidlem a utahovačka, šrouby padají z rukou a stíhám to jen těsně. Druhá runda už je lepší. Pak naštěstí jede superb, se kterým se yeti o kvasinskou linku dělí, takže mám chvilku oddychu.

Výroba Škody Yeti v Kvasinách

Abych tam viděl, musím na špičky.

Po bílém yetim namontuji lišty ještě na jeden červený a dva s béžovou metalízou. S Richterem si plácneme, že jsme to zvládli bez zaškobrtnutí. Dnes asi naposled. Takže jdeme dělat chaos o kus dál, k montáži nárazníků. Tady na nás čeká přísná tvář jednoho z mistrů. Asi jde do tuhého.

Vytáhnout nárazník ze stojanu, donést k autu (pozor, nic neodřít!), připojit konektory, nasadit. Napasovat, spára musí být rovnoměrná. V rozích zajistit plastovými kolíčky, přišroubovat. Čtyři šrouby mají přesné pořadí, ve kterém se utahují.

Výroba Škody Yeti v Kvasinách

Zaklapnout kryt na místo je třeba naráz, chce to grif.

Lítám jak fretka a stejně je mi takt linky krátký. Chce to praxi. Lišty jsem jakžtakž stíhal, ale zadní nárazník na yetim je pro mě zakletý. Ten jsem nezvládl pořádně ani jeden. A to už jsme měli s Pavlem Richterem pocit, že jsme sehraní. Dal mi zas tu lehčí stranu. Já třeba nárazník jen držel, on provlékal kabel na konektor. Pak prozradil, že si to týden dopředu šel na linku natrénovat. "Minuta prostoje linky stojí stovky eur," vysvětluje, jak vybíral stanoviště. Šéf fabriky to musí mít vyčíslené. Po mě snad stovky eur chtít nebude. "Tady na lince se nemáte zapotit," vysvětluje mi. Všechno je do detailu naplánované, přesně rozmístěné.

Pět tisíc dílů

Přední světlo mě zaučuje montovat mladý kluk. Má modré tričko, což znamená, že ho do továrny posílá pracovní agentura. Pavel Richter mi pak vysvětluje, že je to vlastně jediná odlišnost od ostatních v bílých a zelených tričkách, kteří jsou kmenovými zaměstnanci. "Modrásci" jsou zaškolení, musí zvládat všechno stejně jako ostatní. Továrna si je najímá podle výkyvů výroby a každé ráno jich musí být připraveno několik desítek zaskočit za nemocné, kteří nedorazí do práce.

Auto se skládá 30 až 40 hodin. Podle toho, jak rychle je třeba vyrábět. "Auto je složené z pěti tisíc dílů. Když jeden chybí, auto nevyrobíte," říká šéf fabriky. Právě organizace dopravy a logistika v závodu je Richterova velká chlouba. "Každý den jede do fabriky sedm set náklaďáků. Sto padesát kamionů dílů, zbytek auta s novými škodovkami," líčí. Všechno musí klapat na minutu. "Kamion s díly se musí v 16:16 ohlásit na bráně fabriky a v 16:19 musí stát u vykládky." Díly musí být naskládané tak, jak je odebírají na lince. Třeba ty nárazníky jsou v pořadí, ve kterém je montuji na yetiho, takto seřazeny už od dodavatele.

Výroba Škody Yeti v Kvasinách

Lak na karoserii není ještě pořádně vyschlý, hlavně ho nepoškrábat. Pozor musíme dávat i s plastovými díly.

Pavel Richter si svou továrnu chválí. Nedá dopustit na loajalitu lidí: "Měsíčně odejdou dva až tři, to je na čtyřapůltisícovou fabriku zázrak." Protože jsou Kvasiny domovskou továrnou yetiho, starají se i ostatní výrobny škodováckého SUV. Když pak nabíhá jeho výroba někde jinde, jede parta z Kvasin ukazovat, co a jak a vypomoci. Na 25. prosince už má Pavel Richter koupeny letenky pro své lidi do Ruska. "Silvestra ale už oslaví doma," slibuje. Sám má pas plný razítek. Naposledy dohlížel na náběh výroby v Číně.

Úkol pro chobotnici

Montáž předního nárazníku je úkol pro chobotnici. Když mi to potetovaný holohlavý sympaťák vysvětloval, chtěl jsem mu to říct. Ale nakonec mě pochválil. Montuje se takto: Prostředek vzít dole, roh nahoře. Když připojuji konektor, držím ho levačkou a pravým loktem hlídám roh, abych neodřel světlo a blatník. V následujícím kroku už musím mít ruce tak, abych prostředek napasoval nejdřív nahoru a bok zachytil až následně. Montování šroubů s jemným závitem poslepu do tmavého zákoutí už mě nerozhodí.

Výroba Škody Yeti v Kvasinách

Ta židle tu není na odpočinek. Montují se z ní dva šrouby, na které je špatně vidět.

Zadní světlo má být odpočinkové, aspoň to Pavel Richter slibuje. Na pohled to tak vypadá. Ale nakonec je z toho malá zácpa na lince. A to mi naplánovali ještě další úkol. Yeti totiž dostává dva druhy zadních světel. Na velké plachtě, přilepené na kapotě, musím nejprve najít políčko (je asi uprostřed), ve kterém je druh světel zapsaný. Pak vybrat pár lamp ze správného regálu. A cestou zpátky vzít dva plastové přípravky, kterými se přikryje plastový díl pod světlem, aby se neodřel.

Zapojit konektor jde naštěstí jen jedním způsobem, pak nasadit světlo a dorazit dvěma trny do karoserie. "Nebojte, to světlo musí něco vydržet, musí se do něj bouchnout, aby dosedlo," radí mi montér. Mistr si mě zavolá a ještě mi vysvětluje, že si musím dávat pozor na kabel konektoru. "Musí se před nasazením světla zasunout do karoserie. Když zůstane skřípnutý v těsnění, ve vodním testu na konci výroby se tudy auto vyplaví. V autě bude klidně deset centimetrů vody," jdu zpátky a ruce se mi třesou ještě víc než u nárazníků.

Výroba Škody Yeti v Kvasinách

Jaký díl namontovat je psáno tady. Druh světel se dočtu někde uprostřed.

Každé světlo se pak připevňuje dvěma šrouby. Dopasuji, vyrovnám spáry, pak zavřu kufr. A zas povolit a přitáhnout, je to nakřivo. S každým světlem si tak hraji asi napětkrát, až mi vezmou utahovačku a dorovnají to sami. Uklidňuji se, že kdybych to měl "v oku", snad bych to zvládl taky bez povolování. Ale mistrovi se radši vymlouvat nebudu.

Já totiž vlastně ani nestihnu namontovat křivě dvě světla. Oni kromě toho ještě namontují kryt palivového čerpadla a udělají ještě dalších pět úkonů. Když mi začne auto ujíždět pod rukama, začínám panikařit. "Hlavně nemějte v hlavě hodiny. Normálně si jeďte svým tempem," říká mi Pavel Richter, když vidí, jak funím.

Výroba Škody Yeti v Kvasinách
Výroba Škody Yeti v Kvasinách

Zdá se to jednoduché. Málem jsem to ale nestihl...

Berou mě! 

"To jsou nejceněnější a nejdražší lidé," ukazuje Richter na montéry na konci linky, kde rovnají spáry a dopasovávají díly, které mi "utekly" na lince. "Zaškolení jednoho takového člověka trvá rok," popisuje. "Právě tak se pozná kvalitní auto. U laciných značek to nedělají a pak nesedí světlo nebo je křivá spára," vysvětluje. "Ještě že máme tak náročné zákazníky," dodává s úsměvem.

Výroba Škody Yeti v Kvasinách
Výroba Škody Yeti v Kvasinách
Výroba Škody Yeti v Kvasinách

Zadní nárazník nám moc nešel

Na závěr startování a odjezd. To mi nadělí jako třešničku na dortu. Připojím startovací kabely, aby se zbytečně nevybíjela baterie. První startování bývá totiž trochu delší, protože palivové čerpadlo musí dopravit benzin do motoru. Chytne napoprvé.

Vypnout, sundat kabely, zavřít kapotu, znovu nastartovat a odjet. Yeti je hotový. Ještě půjde na seřízení geometrie nápravy, světel, testy elektroinstalace, kterých je skoro 150, měření výkonu a další kontroly kvality. Pak dvě kola na testovacím polygonu a jede do sprchy, kde ho budou dvacet minut pod tlakem omývat vodou, aby se prověřila vodotěsnost. "Auta zkoušíme jak ponorky," poznamenává s nadsázkou Pavel Richter. "Nateče nám tak do dvou aut z tisíce. Tak jste mi snad nezkazil průměr."

Konec směny, jde se na oběd. Vaří tu líp než v redakční "chemičce". Habán přede mnou si dává kopec buchtiček se šodó, tak si je poručím taky. "Beru vás," říká mi pak Pavel Richter s úsměvem. Linka kvůli mě nestála, ale chce to cvik.