Za řevu dvoutaktu

Ruce v rukavicích divoce točí volantem. Zleva zprava to práská při nárazech blatníků. Motory řvou. Na ploché dráze se závodní speciály přetlačují o pozice. Kamínky obalené blátem sekají piloty po helmách jako střepiny granátů. Až na jeden vpředu jasně vedoucí stroj bojují ostatní na krev.

Rozjížďka končí. Komisaři zapisují pořadí. Auta se rozjíždějí na místa, k technikům. Jezdci vystupují. Z auta s číslem 32 se souká i sedmadvacetiletý Alois Švec. Zapaluje si cigaretu. Zvenčí obhlíží čerstvé šrámy na svém autě... Jede se závod speciálních trabantů. "Začal jsem jezdit v roce 1999. V Poříčí nad Sázavou má moje přítelkyně chatu a tam trabanty jezdily. Nejdřív jsem si z těch závodníků dělal v hospodě legraci. Pak jsem viděl, jak to jezdí, a valil jsem oči: jsou to auta rychlejší než původní sériová, dvakrát silnější, víc řvou. No nádhera..." rozplývá se Alois Švec nad svými začátky. Nejvíc ho na trabantech upoutalo, jak jsou navzájem vyrovnané: "Závody plechových aut jsou nuda. Kdo má peníze, koupí si auto z profirallye a všem to natře. Trabanty jsou si i po super vyladění výkonem hodně hodně podobné," vysvětluje Alois Švec. Tvrdit, že každé auto po projetí cílem zajíždí do boxu ke svému mechanikovi, by bylo hodně odvážné. Skutečnost je taková, že skoro každý pilot je zároveň i mechanikem svého stroje. Alois Švec není výjimkou. Na každý závod ssebou veze nejen skoro celé příbuzenstvo, ale také tolik náhradních dílů, že by se z toho dal postavit další trabant. "Samozřejmě že občas odněkud přitáhnu trabanta, vezmu z něj jen něco a zbytek jde do šrotu. Kolikrát dostanu celé auto třeba jenom za flašku. Spotřebuju jich tak pět až šest. Ale i tak mě to závodění přijde ­ jen v přímých nákladech ­ na 40 tisíc korun za rok. A spoustu vlastní práce," připomíná Alois Švec. Ještě nikdy v životě nedosáhl pilot stroje číslo 32 na stupně vítězů. Pohár Trabantcross jezdí v Česku kolem padesátky lidí. Švec se přímo přátelí tak s patnácti z nich. Na dráze je zase ale všechno bez pardonu. "I když se postrkáme, nemohu říct, že by někomu šlo jen o nějakou agresi. V trabantech všichni závodí, chtějí vyhrávat. U mě je to zatím slabota. Chybějí zkušenosti a taky vyladit motor asi ještě tak úplně ideálně neumím," posteskl si sedmadvacetiletý závodník. Sériovému "bakeliťáku" lze vyladit motor na nějakých 70 koní výkonu. Nicméně postup výkonnosti Aloise Švece patrný je. Podle úspěšnosti dostávají jezdci na sezonu startovní čísla. Čím nižší, tím lepší. Takže zatímco když začínal, dostal na bok 142, rok nato 61 a letos už brázdí škváru sdvaatřicítkou. Běžný divák satelitních programů je už uvyklý podívané na hořící trosky smýkající se po dráze ještě pořád šílenou dvou- stovkou. Co vlastně riskuje závodník v trabantu? "Nebojím se. Máme tříbodové pásy, bezpečnostní vyvařený rám, anatomickou sedačku, síť v oknech. Loni, myslím, že to bylo v Sedlčanech, si snad někdo při nárazu na svodidla zlomil nohu. Jinak nevím, že by se někomu něco stalo. Já sám jsem za dva roky ježdění nebyl třeba ani jednou jedinkrát na boudě," tvrdí Alois Švec, který v civilu pracuje jako řidič nákladního vozu. Alois Švec pochází z Čimelic. Jen pár domů vedle bydlí český motocyklový závodník Jaroslav Huleš. Zatímco Huleš musel na výslovné přání majitele své stáje přestat jezdit doma na krossových motorkách a raději je prodal, aby ho nelákaly, Švec na polňačce podél Hulešova domu jezdí a ladí, trabant kvílí. "Kolikrát Jarda vyleze z baráku, kouká, jak svištím sem a tam, a pak mi říká: Ty vole, tobě to jede jako mně!" chechtá se Alois Švec. Neustálé špičkování mezi úspěšným závodníkem ve světové třídě biků a pilotem Trabantcrossu je v Čimelicích běžné.