25 000 000 mrtvých
Začalo to jako kuriozita, jakou svět do té doby ještě nezažil. Řidič předváděcího vozidla řítícího se závratnou rychlostí osmnácti kilometrů za hodinu se místo řízení věnoval dívce po svém boku a na místě zabil čtyřiačtyřicetiletou Londýňanku, matku dvou dětí Rose Driscollovou.
Bylo to v roce 1896 a dnes čerstvá statistika Světové zdravotnické organizace (WHO) uvádí, že od chvíle, kdy automobil zabil před sto deseti roky prvního člověka, zahynulo v silničním provozu pětadvacet milionů osob. Znamená to, že na silnicích zemřelo tolik lidí, že by to vylidnilo celé Česko, Slovensko a Maďarsko.
Aby tolik lidí zahynulo za první světové války, musel by v tehdejších bitvách mlít „mlýnek na maso“ ne čtyři roky, ale dvanáct.
Jenže silnice mají být ještě krvavější. V roce 2020 podle WHO zahyne v silničním provozu už 2,3 milionu lidí. Smrt způsobená autem se stane třetí nejčastější příčinou odchodu z tohoto světa po srdečních chorobách a depresích.
K podobným číslům dospěl i nedávný výzkum Harvardovy univerzity. Ještě temnější budoucnost však vykreslil Ústav pro životní prostředí a prognostiku v německém Heidelbergu: až se bude psát rok 2030, budou na silnicích umírat skoro tři miliony lidí ročně a auta se stanou největším zabijákem lidstva.
Přesto už současná čísla vypadají jako válečná statistika: 1 200 000 mrtvých a padesát milionů zraněných za rok. Takhle strašné to nebylo ani na Balkáně nebo v Iráku.
Přitom to není ani válka, jen obyčejné ježdění po silnici. Na druhé straně to válka vlastně je. Lidé ji vedou v autech. Každý rok tedy zemře na silnicích světa zhruba jedna Praha.
Každý den dva Titaniky
Zkuste si odměřit na hodinkách minutu. Než rafička oběhne ciferník, zahynou někde dva lidé na silnici. To se nezdá zase tolik, že… Jenže denně je to 3287 životů.
"Auto je zbraň hromadného ničení,“ nechal se slyšet Markus Schmidt, přední německý odborník na silniční dopravu.
3287 životů, to je stejné, jako by se každý den zřítilo k zemi deset plně obsazených dopravních letadel nebo jako kdyby se každých čtyřiadvacet hodin potopily dva Titaniky.
Pokud by se něco takového opravdu přihodilo, média by tomu věnovala zvláštní vydání a lidstvo by posedla panika. Celé by se to rozebíralo dlouhé měsíce poté. Jenže na silnicích to takhle jde den za dnem.
Černé silniční statistiky o srovnatelném počtu zmařených životů, rozpuštěné ve zprávičkách černé kroniky, nechávají lidi téměř v klidu. Představme si tu hrůzu, kdyby tolik lidí měli na svědomí teroristé. Přitom podle statistik je dnes jízda autem či na kole nebo chůze podél vozovky v zemích OECD 390krát větším rizikem než terorismus.
|
Než sešlápnete plyn |
| 1. Každý den zahyne na silnicích světa podle statistik Světové zdravotnické organizace 3287 lidí, to jsou dva mrtví za minutu. Tato čísla se mají do roku 2020 zvýšit o třetinu. |
| 2. Ročně je při automobilových haváriích zraněno až padesát milionů lidí, lidstvo při nich přijde o čtyři procenta celkového hrubého národního produktu. |
| 3.Nejbezpečnější silnice mají Británie a Švédsko, kde je ze 100 000 obyvatel zabito šest lidí. Největší riziko je vyjet v Africe, kde na vozovkách zahyne 28 lidí ze 100 000. |
| 4. Devadesát procent úmrtí se přihodí v rozvojových zemích. Tři čtvrtiny obětí jsou muži. Polovina obětí jsou muži do čtyřiačtyřiceti let. Nejvíce umírají chodci, cyklisté a řidiči motocyklů. |
| 5. Zatímco ve vyspělých zemích se počet úmrtí při dopravních nehodách snížil, v Asii naopak od roku 1985 pravidelně prudce stoupá o celé desítky procent. |
Anebo jinak: představme si ohrožení, jaké bychom cítili, kdyby každý den zahynulo na celém světě 3287 lidí třeba na ptačí chřipku. Ale smrt na silnicích je vlastně pandemie jiného druhu.
Světová zdravotnická organizace ji opravdu začala brát jako zdravotní problém: proč také ne, když zranění z dopravních nehod zabírají v některých nemocnicích v rozvojovém světě až pětinu lůžek.
Poslední souhrnná zpráva WHO už hovoří pouze o "úmrtích při dopravě“, ne o "dopravních nehodách či neštěstích“, jako tomu bylo v předchozích dobách. Změna v terminologii má vyjádřit, že havárie není ve většině případech nehoda, ale něco, čemu se dá správnou prevencí zabránit.
Nyní přicházejí dobré zprávy, tedy pokud neodjíždíte na několik let od Afriky, Asie nebo Jižní Ameriky. Podle novinových zpráv to tak nevypadá, ale v Evropě se umírá na silnicích relativně velmi málo. Silnice třetího světa jsou ve srovnání s těmi evropskými hotová jatka.
Devět z deseti lidí, kteří zahynou na silnicích, je z rozvojových zemí. A nůžky se v příštích letech mají rozevřít ještě víc.
Bohatý svět už má „velké umírání“ za sebou, odbyl si ho počátkem 70. let. Pak však díky sérii bezpečnostních opatření - od snížení rychlosti až po airbagy - úmrtnost prudce poklesla. Za dalších patnáct se má snížit o dalších třicet procent.
Jenže rozvojový svět ještě čeká opačná křivka: počet mrtvých se má zvýšit ještě o osmdesát procent. To je ten milion, o nějž má každý rok umírat na vozovkách více lidí než dnes. Kdo jel někdy autem či autobusem v chudých zemích Afriky, Asie nebo Latinské Ameriky, ví, o čem je řeč. Špatná vozidla, špatné silnice a špatný postoj k bezpečnosti a pravidlům provozu vytvářejí smrtící koktejl.
Nejnebezpečněji se jezdí v Latinské Americe, nejnebezpečnější pro jízdu autem je však Afrika. A nejvíc se umírá v Asii. Jezdí tam sice jen šestnáct procent aut, která jsou na světě, ale šedesát procent všech obětí aut zahyne právě tam. V Číně umírá každodenně na silnici 600 osob, ale v roce 2020 jich bude již 1300. Rovnice je jednoduchá: víc aut, víc mrtvých.
Nejnebezpečnější zemí na světě je Salvador, kde při haváriích zahyne 42 ze sto tisíc lidí. Naopak nejbezpečnější jsou Británie, Švédsko a Nizozemsko, kde zahyne šest až sedm lidí ze stejného množství. V Americe je to šestnáct osob, v Česku jedenáct.
Děti umírají "na auta“
Největší riziko podstupují Afričané, kde sice je míra úmrtí na silnici „jen“ 28 osob na sto tisíc (zhruba stejná jako v Brazílii), ale když tam pojedete kilometr, ohrozíte svůj život stejně, jako když v Evropě ujedete sto kilometrů.
Mrtví na silnicích jsou však také rozloženi podle toho, jak je země bohatá. Zatímco například v USA umírá osmdesát procent lidí v autech, v chudé Indii představuje stejné množství obětí silničního provozu chodce, cyklisty a motocyklisty.
V poněkud bohatším Thajsku představují zhruba stejné množství (70 procent) už motocyklisté, ale v chudičkém Bangladéši tvoří naopak stejný podíl mrtvých chodci, z nichž většina nikdy auto ani neměla a možná jím ani nejela.
V některých částech Asie věci zašly tak daleko, že nejvíce dětí už neumírá na úplavici nebo AIDS, ale "na auto“.
Tohle všechno začalo před sto deseti lety jako kuriozita, srážka člověka s novou dobou. Řidiče, který v roce 1896 zabil Rose Driscollovou, první oběť automobilu v dějinách, soudce osvobodil, ale současně zahřímal: „Něco takového se už nesmí opakovat.“ Od té doby se to však opakovalo pětadvacetmilionkrát a konec je v nedohlednu.
