ZIM 12 - sovětský luxus v americkém balení

  • 20
Skoro šestimetrová limuzína značky GAZ s názvem ZIM 12 neměla nikdy dobrou pověst. V Sovětském svazu sloužila jako taxík ve velkých městech, ale také jako služební auto sovětské tajné policie NKVD. K zatýkání nepohodlných osob ji používala i Státní bezpečnost v sousední NDR.

Tam si ZIM 12 vysloužil přezdívku "Schwarzer Rabe", česky „Černý havran“.

Takový automobil nemohl uniknout pozornosti jednoho z nejobávanějších ministrů československé historie, armádního generála Alexeje Čepičky. Ten si ZIM 12 pořídil jako svůj soukromý vůz.

Do roku 1956 měl na řízení dvoutunového kolosu svého šoféra. Když byl v témže roce zbaven všech politických funkcí, řídil si auto sám.
 
Po čtyřech desetiletích se čepičkův ZIM dostal do sbírky Vojenského historického muzea v Lešanech u Prahy, kde letos prošel celkovou rekonstrukcí.

"Je to pro nás mimořádně cenný exemplář," říká ředitel muzea Aleš Knížek. "Čepička s autem jezdil  patnáct let. V 60. letech ho prodal, auto pak ještě v běžném provozu sloužilo dalších dvacet let."  
 

Tip na výlet:

Vojenské historické muzeum Lešany

Nachází se zhruba 25 kilometrů jižně od Prahy. Rozsahem expozic a vystavených exponátů patří k největším svého druhu v Evropě. Veřejnosti je přístupné pouze v létě, v červnu a září o víkendech mezi 9.30 a 17 hodin, v červenci a srpnu každý den mimo pondělí a úterý od 9, 30 do 17. Vstup je zdarma.

Auto obávaného ministra

Z lešanského depozitáře vyjíždí naleštěný ZIM s patřičnou noblesou. Nejvíce vypadá jako americké křižníky z 40. let a patrně bude mít také v USA své dvojníky, protože automobilka GAZ vznikala za úzké spolupráce s Fordem.

Všechno je na ZIMu větší, než bývá u aut zvykem. Přední maska sahá dospělému člověku po hrudník, zvednout kapotu vyžaduje neuvěřitelné množství síly. Časy tuhé komunistické totality připomíná rudá pěticípá hvězda uprostřed víka kufru, která v noci září do tmy.

Na zadní sedadla se spíše vchází, než nasedá. Přední a zadní dveře se otevírají proti sobě, zrovna tak,  jako u posledního modelu Rolls-Royce. Uvnitř čekají na pasažéry měkká plyšová sedadla. Cestující vzadu mají před sebou prostor dlouhý víc než metr. Mohou si pohodlně natáhnout nohy, pokud je nedoprovází ochranka. Pro tu jsou určena skromná sedátka, která se dají ukrýt do podlahy.

Lavice šoféra je od zadního prostoru oddělena stěnou s posuvným okénkem. Zvláštním luxusem Čepičkův ZIM neoplývá. Auto má záclonky a přívod teplého vzduchu k zadním sedadlům, ale tím veškeré vymoženosti končí. Lépe je na tom řidič, který může poslouchat rozhlas vysílající na dlouhých a krátkých vlnách.

Na sovětských plastech nevalné kvality, ze kterých je vyroben volant a části přístrojové desky, zapracoval zub času. Jsou plné drobných prasklinek a odlupují se po malých šupinkách. Interiér ale zůstal v původním stavu, aby hrůzostrašného generála připomínal co nejvíce.

Uřídit dvoutunovou limuzínu bez posilovače je úkol hodný skutečného zápasníka. Výrobce patrně také počítal s tím, že řidič ZIMu bude trávit více času v posilovnách než ve škole. U páčky blinkrů nakreslil šipky, pro jistotu doplněné nápisy "vpravo" a "vlevo".

Bubnové brzdy těžké auto jen tak lehce nezabrzdí a dlouhý chod pedálů připomíná jízdu s traktorem. I když úzké silnice lešanského vojenského areálu nedovolují vysoké rychlosti, je zřejmé, že ZIM 12 jich dosáhne jen velmi těžko. Mohutný šestiválec sice velkolepě hřmí, dává však výkon pouhých devadesáti koní. Na tak těžký vůz velmi málo. Následník ZIMu 12, slavný model čajka, už měl motor s dvojnásobným výkonem.

Nejméně práce má řidič s řazením rychlostních stupňů. Ty jsou v ZIMu pouze tři a vůz se dokáže rozjet na kterýkoliv z nich.

Restaurované auto ministra Čepičky však zatím není součástí lešanské výstavy. V garážích čeká společně s dalšími monstrózními vozy na otevření zvláštního pavilonu s exponáty z komunistické éry. To je však úkol pro příští sezóny, nápis na opuštěné budově budoucí expozice zatím oznamuje, že se v místě nachází vojenská jídelna.


GAZ 12 ZIM

(1950-1959)

Šesti až osmimístná limuzína. V Československu byla převážně využívána jako služební vůz státních úřadů, několik kusů jezdilo také u pražské taxislužby.
Motor řadový šestiválec 3480cm3
Výkon 66kW/90k
Rozměry (dxšxv) 5550x1998x1670
Poloměr otáčení 20 metrů
Hmotnost 1940 kg
Zrychlení 0-100 km/h 37 vteřin
Maximální rychlost 125 km/h
Spotřeba 18,5 l/100 km, benzín s okt č. min.70

 

Alexej Čepička

(1910 - 1990)

Vystudoval práva na Karlově univerzitě v Praze, do roku 1941 působil jako advokátní koncipient. V roce 1942 byl zatčen a až do konce války strávil v koncentračním táboře.
Po válce udělal rychlou politickou kariéru. Oženil se s dcerou dceru Klementa Gottwalda, stal se poslancem Národního shromáždění. Od roku 1947 ministr vnitřního obchodu, v letech 1948-1950 ministr spravedlnosti a předseda Státního úřadu pro věci církevní. Od roku 1950 byl ministrem národní obrany, byl členem Ústředního výboru KSČ a náměstkem předsedy vlády. V roce 1956 byl odvolán ze všech svých funkcí a stal se předsedou Státního úřadu pro vynálezy a normalizaci. O sedm let později byl vyloučen z KSČ.
Byl jedním z organizátorů vykonstruovaných politických procesů v 50. letech.

Skoro šestimetrová limuzína značky GAZ s názvem ZIM 12 neměla nikdy dobrou pověst. V Sovětském svazu sloužila jako taxík ve velkých městech, ale také jako služební auto sovětské tajné policie NKVD.

Restaurované auto ministra Čepičky však zatím není součástí lešanské výstavy. V garážích čeká společně s dalšími monstrózními vozy na otevření zvláštního pavilonu s exponáty z komunistické éry.

Časy tuhé komunistické totality připomíná rudá pěticípá hvězda uprostřed víka kufru, která v noci září do tmy.

Na zadní sedadla se spíše vchází, než nasedá. Přední a zadní dveře se otevírají proti sobě, zrovna tak, jako u posledního modelu Rolls-Royce. Uvnitř čekají na pasažéry měkká plyšová sedadla.

Cestující vzadu mají před sebou prostor dlouhý víc než metr. Mohou si pohodlně natáhnout nohy, pokud je nedoprovází ochranka. Pro tu jsou určena skromná sedátka, která se dají ukrýt do podlahy.

Na sovětských plastech nevalné kvality, ze kterých je vyroben volant a části přístrojové desky, zapracoval zub času. Jsou plné drobných prasklinek a odlupují se po malých šupinkách.

Výrobce patrně také počítal s tím, že řidič ZIMu bude trávit více času v posilovnách než ve škole. U páčky blinkrů nakreslil šipky, pro jistotu doplněné nápisy "vpravo" a "vlevo".

Zvláštním luxusem Čepičkův ZIM neoplývá. Auto má záclonky a přívod teplého vzduchu k zadním sedadlům, ale tím veškeré vymoženosti končí. Lépe je na tom řidič, který může poslouchat rozhlas vysílající na dlouhých a krátkých vlnách.

Takový automobil nemohl uniknout pozornosti jednoho z nejobávanějších ministrů československé historie, armádního generála Alexeje Čepičky. Ten si ZIM 12 pořídil jako svůj soukromý vůz.

Mohutný šestiválec sice velkolepě hřmí, dává však výkon pouhých devadesáti koní. Na tak těžký vůz velmi málo.

Nejméně práce má řidič s řazením rychlostních stupňů. Ty jsou v ZIMu pouze tři a vůz se dokáže rozjet na kterýkoliv z nich.

V Sovětském svazu sloužila jako taxík ve velkých městech, ale také jako služební auto sovětské tajné policie NKVD. K zatýkání nepohodlných osob ji používala i Státní bezpečnost v sousední NDR.

Z lešanského depozitáře vyjíždí naleštěný ZIM s patřičnou noblesou. Nejvíce vypadá jako americké křižníky z 40. let a patrně bude mít také v USA své dvojníky, protože automobilka GAZ vznikala za úzké spolupráce s Fordem.

Po čtyřech desetiletích se čepičkův ZIM dostal do sbírky Vojenského historického muzea v Lešanech u Prahy, kde letos prošel celkovou rekonstrukcí.

Čepička s autem jezdil patnáct let. V 60. letech ho prodal, auto pak ještě v běžném provozu sloužilo dalších dvacet let.

Všechno je na ZIMu větší, než bývá u aut zvykem. Přední maska sahá dospělému člověku po hrudník, zvednout kapotu vyžaduje neuvěřitelné množství síly.