Vynález sněžného skútru je starý necelé jedno století. První pokusy jsou známy z USA, kde O. C. Johnson roku 1909 sestrojil saně poháněné motorem, později další Američan Earl Eliason vyrábí od roku 1924 motorové saně o výkonu 2,5 koně.
Souběžně s ním v Kanadě další z průkopníků Joseph-Armand Bombardier staví ve Valcourtu, v kanadské provincii Quebec, svůj první sněžný samohyb.
Píše se rok 1922 a Bombardierovi je 15 let: jeho počáteční vizi stroje, který plachtí po sněhu, poháněl motor z Fordova modelu T s dřevěnou leteckou vrtulí na zádi.
První skutečný sněžný skútr vyjel z jeho dílničky roku 1937, v témže roce jich prodává 12. O pět let později zakládá stejnojmennou společnost, která je dodnes jedním z hlavních výrobců sněžných skútrů (pod značkami Ski-Doo a Lynx).
K těm dalším velkým značkám, které se později pustily do výroby, patří Yamaha (od 1968), Polaris (od 1954), populární jsou i ruské skútry Buran (od 1971) a Tajga (od 1999), které vznikají v kooperaci se Ski-Doo.
Od pionýrských dob se leccos změnilo. Sněžné skútry dneška mají vyhřívané rukojeti i sedadla, zpátečku, v ideálním případě zařízení pro tahání ze sněhu – tahat ručně zapadlý 300kilový skútr z půlmetrové závěje totiž není žádný med.
Sněžné skútry lze zjednodušeně rozdělit na sportovní, turistické a pracovní, vedle toho existují třeba také skútry dětské. Pracovní jsou obvykle vícemístné (pro 2-3 osoby), měly by mít úložný prostor a tažné zařízení, případně další užitečné příslušenství, jako třeba nosič lyží.
Přitom váží průměrně kolem 250 kg. Turistické modely jsou o něco jednodušší. Bezpochyby nejatraktivnější jsou skútry sportovní. Ty mohou být i jednomístné a většinou jsou lehčí (do 200 kg).
21. století přineslo sněžným skútrům rozšířené nasazení čtyřtaktních motorů, které v poslední době vytlačují dvoutakty.
Postupně se daří i snižovat váhový handicap oproti 2T. Yamaha dokonce používá ve svých nejvyhraněnějších modelech upravený motor z motocyklového supersportu R1, výkony špičkových modelů se dnes pohybují na úrovni 160 koní.
S takovým strojem se pak dá v dobrých podmínkách dosahovat opravdu vysokých rychlostí, kolem 200 km/h. Ale i pracovní skútry jsou schopny na dobrém sněhu jet kolem 150 km/h.
Nejnamáhanější části sněžných skútrů jsou gumové pásy – ty širší (500 mm a více) jsou vhodnější pro hlubší sníh a objevují se převážně na pracovních a turistických modelech, zatímco nejsportovnější modely mají pásy o trochu užší než 400 mm. Některé skútry (Buran) jsou dvoupásové.
Citlivou součástí podvozku jsou lyžiny, které mohou dojít újmy při přejíždění nezasněžených či posypaných cest.
Zvláště u sportovních skútrů je důležité odpružení, které podobně jako u motocyklů hledá nejlepší kompromis mezi komfortem, dostatečnými zdvihy a kvalitním vedením stopy.
Co je třeba k jízdě na sněžném skútru? V ČR platí stejné předpisy jako pro jízdu na motocyklu. Pro provoz na komunikacích musí být stroj registrován, tzn. mít SPZ.
Pro řidiče z toho pak vyplývá, že by měl být držitelem ŘP A1 – velký motocykl, 21 let a také by měl mít přilbu.
Sněžný skútr se však převážně pohybuje jinde než po silnicích, a tak možnost zkusit jízdu na sněžném skútru mají i nemotorkáři. V poslední době vzniklo u nás několik půjčoven, které jsou skoro v každém slušném horském středisku.
To je příjemná změna, v minulosti bylo snazší půjčit si skútr při návštěvě některého z alpských středisek.
Ceny nových sněžných skútrů se pohybují v rozpětí 200-500 tisíc korun, za nižší cenu se dají pořídit ojeté, jejichž nabídka postupně roste i u nás.
Nejvíce pozornosti přitahují asi závody sněžných skútrů, kde lze spatřit někdy skutečně extrémní výjevy. U nás jsou zatím spíše v plenkách – první závod se jel v roce 2002 a loňský ročník mistrovství ČR byl zrušen pro nedostatek sněhu.
Ve světě patří k nejprestižnějším WPSA Powersports Snowmobile Tour, která se odehrává na americkém kontinentu.
