Tatra 603

Tatra 603 | foto: Lukáš Procházka, MF DNES

Život s Tatrou 603: láska na věky

  • 241
Filip Landa zrestauroval auto, v němž jezdil jako kluk. Tatrovce z roku 1968 se věnuje už šestnáct let, od svých šestnácti. Jako skalní fanoušek značky říká: "Každé auto časem zchátrá, věky vydrží jen TATRA."

Nádherné aerodynamické tvary, nezaměnitelné dunění vzduchem chlazeného dvouapůllitrového osmiválce za zády, sezení jako na obrovské pohovce - tohle fascinuje na Tatrách 603 všechny jejich majitele. Filip Landa z Kladna má ovšem ke svému veteránu mnohem silnější vztah: jako dítě v něm vyrůstal.

Jeho otec 603 koupil jako vyřazenou "služebku" v roce 1981 za 40 tisíc korun – to za sebou měla dvanáctiletou službu u Nejvyššího soudu v Praze. Šest let v ní vozil celou rodinu, v roce 1987 ji prodal za deset tisíc korun – prostě se už nedaly sehnat náhradní díly.

Tatra 603

"Pamatuju si, že třeba měsíc stála, protože táta nesehnal nějakou součástku do brzd. Ale jinak byla úžasná: už jako malý kluk jsem tatrovku obdivoval. Byla veliká, dalo se zalézt pod zadní okna, do prostoru pro odkládání příručních zavazadel, kde jsme si já nebo sestra mohli i zdřímnout - ale jen když auto stálo, za jízdy nám to táta zakázal. Na zadních sedačkách jsme zase mohli i jako větší sedět nohama naproti sobě – a na podlahu mezi sedačky se vešly sáně, protože tatra nemá středový tunel; motor i převodovka jsou vzadu. Prostě spousta krásných vzpomínek," usmívá se Filip Landa.

Když mu bylo deset, musel se však s tatrou rozloučit. Otec ji prodal a jezdili pak ve volze, která ale nikomu z rodiny k srdci nepřirostla. Po dalších šesti letech, v roce 1993, objevil "jejich" tatru, jak chátrá za stavební buňkou v místě bydliště dosavadního majitele – poznal ji podle značky. A hned věděl, že ji chce koupit. Bylo mu jedno, že je mu teprve 16, nemá řidičák ani volnou garáž a o autech toho moc neví – právě se učil na kuchaře. Máma ho nepřesvědčovala, byla to přece "naše tatra". "Dovolila mi ji koupit, ovšem s tím, že veškeré platby si budu hradit sám. To mi ke štěstí stačilo," vzpomíná. Za auto dal majiteli 4,5 tisíce korun.

Tatra 603 - původní stav před renovací

"Když jsme tatru přivezli k nám před dům, smáli se chlapi a pokřikovali ‚Husák jede!‘ Moc tomu nevěřili, že je v mých silách dát takovouhle limuzínu dohromady."

Ale dal. Trvalo to čtyři roky, zpočátku stála na ulici, pak se uvolnila garáž. Peníze na opravy získával z brigád v oboru. "Nebyl jsem na to úplně sám, po nějaké době se objevili dva stejně zaujatí – dnes už dlouholetí kamarádi, kteří by mohli vyprávět podobný příběh s tatrou v rodině. Radil a pomáhal nám taky pan Linhart z Kladna, který s T603 jezdil celý život a věděl o ní snad úplně všechno. Odborné práce jako vyvaření a lakování jsem nechal na odbornících – nejdražší byl právě lak, přišel na 25 tisíc korun. Nastrojení už jsem zase dělal sám," přibližuje renovaci Filip Landa.

Měl štěstí v tom, že po revoluci se mezi lidmi objevila spousta součástek, které si dříve "šetřili na horší časy", a tak mohl mnoho dílů vyměnit za nové. Vždycky přitom ctil stylovou čistotu ročníku 1968 – ale s tím, že chtěl auto takové, jaké si pamatoval z dětství. Takže na jeho tatře pořád chybí chromovaná "kotva" na přední kapotě, naopak má třeba za zadním oknem plastové reprobedničky Sanyo, které samozřejmě v originále nebyly.

S odstupem času ho mrzí jedna věc: "Tenkrát se tater všude válelo poměrně hodně, prodávaly se po dvou – jedna na ježdění, druhá na díly. A ty použité se vyhazovaly. Je to nenahraditelná škoda, protože více už jich nebude; i kdyby se vyráběla replika, jak se o tom mluvilo, nikdy to nebude originál," míní.

Tatra 603

Od roku 1997 – za dvanáct let – Filip Landa se svou Tatrou 603 najezdil přes 40 tisíc kilometrů. Mezitím přikoupil ještě další dvě tatry, obě nepojízdné, ve stavu před renovací a v pronajatých garážích se je snaží oživit. "Jde to pomalu, ale taková věc jako renovovat T603 se uspěchat nedá. S normálním příjmem je to tak akorát na čtyři roky práce a už nestihnete nic moc jiného. Když ale opravdu chcete, jde to, chce to jen pevnou vůli. Co chybí nejvíc, je čas. Dokud jsem neřešil důležité věci, jako je rodina a bydlení, měl jsem ho poměrně dost a většinu ho věnoval tatrám. V žádném případě toho nelituji, protože to, co jsem zažil, se už opakovat nebude. Rodina mě naštěstí vždycky podporovala, přestože jsem si občas vyslechl pár otázek typu: proč další tatru, co s ní budeš dělat, kam to dáš...? Ale byly to poze otázky, ne zákazy," dodává Filip.

Vzpomínka na konstruktéry

Jeho koníček se však neomezil pouze na samotné auto. Ke své tatře si vede tlustý šanon, v němž je veškerá dokumentace – od kopií původních technických průkazů přes fotografie z rodinného archivu, z renovace auta až po prospekty a články o tatrovkách. Čas, který dříve věnoval cestám na Moravu, se zúročil v podobě zážitků při setkání s továrními jezdci, konstruktéry a dalšími lidmi z Tatry.

Mezi silné momenty patří setkání s bezmála devadesátiletým konstruktérem tatrováckého osmiválce Jiřím Klosem. "Starý pán už ani nevycházel z domu, ale když slyšel, že jsem přijel tatrou, musel se na ni jít podívat. ‚Nastartujte mi to,‘ řekl pak, a pár minut jenom poslouchal," vypráví Filip Landa. Dalším zážitkem bylo setkání se soutěžními jezdci Tatry, kteří i s touhle limuzínou, která nebyla stavěná k závodění, dosahovali neuvěřitelných úspěchů.

Tatra 603

Třeba v mimořádně náročných 84hodinových maratonech Marathon de la Route na legendárním okruhu Nürburgring, ale také v tuzemských rallye a okruhových závodech. "Především to ale byla parta výborných lidí, což jim vydrželo dodnes. Co však nevydrželo, je vědění, věhlas a um lidí, kteří po několik generací vytvářeli vynikající osobní auta, která vždy uměla překvapit odlišnou koncepcí a udávat krok v Evropě - Tatra 603 je toho zářným důkazem. To ovšem není chybou Tatrováků, ale celkově špatným přístupem komunistické vlády: její různá nařízení a kroky, které v době socialismu díky centrálnímu plánování znemožňovaly výrobu jiných typů než výhradně vládních limuzín a po revoluci v nich nikdo nechtěl jezdit. Jak může být konkurenceschopná automobilka, které od roku 1950 dovolí vyrobit pouze čtyři kabriolety, žádné sériové kupé, levnější lidový vůz ani kombík?" zamýšlí se Filip Landa nad současným smutným stavem automobilky, která už před desetiletím skončila s výrobou osobních vozů. "Samozřejmě je skvělé, že se Tatra stále drží na úrovni v oblasti nákladních aut."

Jedna z tisíce

Tatra 603 se rodila na rýsovacích prknech kopřivnických konstruktérů už od počátku 50. let, jako nástupce legendárního Tatraplánu. Sériová výroba se rozběhla v roce 1957 a trvala 18 let, během nichž vniklo něco málo přes 20 tisíc automobilů. Podle Jana Tučka, autora knihy Tatra 603, jich dnes jezdí v Česku něco kolem tisícovky.

Vůz Filipa Landy má v technickém průkazu rok výroby 1968, správné označení by tedy bylo Tatra 2-603, modelový rok 1968. Jak to ve čtyřicet jedna let starém autě vypadá? Pasažéra zvyklého na moderní vozy překvapí hlavně nadbytek prostoru, vzdušnost kabiny, vynikající výhled – přední i zadní okna jsou mnohem větší, než dovolují požadavky na bezpečnost a mohutné sloupky moderních aut.

Pohodlně se sedí hlavně vzadu, koneckonců, Tatra 603 byla limuzínou určenou hlavně pro ředitele podniků se šoféry – vpředu si nohy moc nenatáhnete. Dnešními nároky by neprošla sedadla, končící – jak bývalo tehdy obvyklé – někde u lopatek a s chybějícími opěrkami hlavy.

Jinak se ovšem jízda tatrovkou od moderních aut liší až překvapivě málo. Filip Landa osadil zadní nápravu kotoučovými brzdami z novějšího modelu šestesettrojky, k dispozici je i posilovač, takže zpomalení není problém. Stejně jako rychlá jízda, tu ale majitel moc nepěstuje.

Tatra 603

"Vím, že tatra dokáže jet 170, ale optimální cestovní rychlost je kolem 120 kilometrů. Pak se dá spotřeba bez problémů udržet pod deseti litry na 100 kilometrů. Kdyby ovšem někdo pořád šlapal tatře na krk a jezdil jako blázen, klidně se dostane na patnáct litrů," říká Filip Landa.

Motor je vůbec klenotem Tatry 603. Vzduchem chlazený osmiválec do V, uložený podélně za zadní nápravou, má obsah 2,5 litru a výkon 105 koní motoru. Směs paliva dodávají do válců dva karburátory Jikov.

Uvnitř z nádherného zvuku motoru moc neslyšíte, vychutnáte si jej víc zvenku – cestovat se proto dá v tichu. A v pohodlí – podvozek pětimetrové limuzíny se pořád velmi komfortně vyrovnává s nerovnostmi, koneckonců byl projektován na špatné silnice šedesátých let. Jediným zádrhelem pro moderního řidiče by mohlo být řazení pod volantem – je to ale jen na zvyku. Čtyřstupňová převodovka má všechny rychlosti synchronizované, takže ani u tak starého auta nemusíte řadit s meziplynem.

Tatra 603

"Jízdní vlastnosti bych přirovnal k vozům z první poloviny 90. let, Tatra byla na svou dobu opravdu na úrovni. Je to těžké a velké auto, takže to chce mít cit pro jízdu i pro řazení, ale pak je jízda radost. Pokud občas zazlobí elektronické bezkontaktní zapalování, nainstaloval jsem do motorového prostoru záložní. Nestartuje? Přehodím kabely na druhou stranu a je to," usmívá se majitel, který ročně s T603 najezdí mezi třemi až pěti tisíci kilometry.

"Nejezdím jenom po veteránských srazech a závodech, ty mi v určitém momentu nevyhovují. V současné době si nejraději vyjíždíme na čistě civilní cesty, dovolené a výlety. Užíváme si té nevšednosti, udivených chodců a hlavně úplně jiného přístupu všech účastníků provozu. O to větší šok je pak přesednutí zpět do civilního vozu – svět se změní k nepoznání. Nejezdím jenom v zimě, sůl autu nedělá dobře," vysvětluje Filip Landa, který se drží zásady, že čím míň auto jezdí, tím víc se kazí.

"Pamatuju si jednoho pána – velkého milovníka a sběratele starých aut z Hrochova Týnce, který mi říkal, že se mu líbí, že jsme opravdoví veteránisti – tedy ti, kteří s auty jezdí. Kdo naloží auto na valník a jen ho přiveze na sraz, to není veteránista, ale sběratel, říkal," vzpomíná Filip Landa.

Tatra 603

Na své tatře oceňuje hlavně její poctivost, na hony vzdálenou od moderní doby. "Čím víc je doba zrychlená, klipovitá, internetová a tudíž pomíjivá, virtuální, tím víc ve starém autě cítíte něco opravdového, co vydrží. Všechno je tady mechanické a jasné - buďto funguje, nebo ne. A když ne, dá se zjistit příčina, tahle stará auta jsou v tomhle úžasná," míní.

Jediné, co ho mrzí, je, že mnozí lidé v Tatře 603 vidí komunistickou, estébáckou a papalášskou limuzínu. "Samozřejmě, že auto bylo poplatné své době, ale já ho s politikou nespojuju. Vidím v něm především technický um jeho tvůrců a věřím, že mladá generace, která komunismus nezažila, to bude mít stejně. Mercedesu taky nikdo nevyčítá, že v něm jezdili nacističtí pohlaváři," říká Filip Landa.

Tatra za milion?

Nikoho asi nepřekvapí, že by svoji šestsettrojku nikdy neprodal. Nechce proto ani mluvit o nějaké "teoretické" ceně svého vozu. "Můžeme se ale samozřejmě pobavit o tom, za kolik by se dala udělat nová tatra ze staré, nalezené někde v kopřivách. Koupit by se dala za 10 až 40 tisíc podle stavu a každá etapa práce v renovátorské dílně vyjde zhruba na sto tisíc: vyvaření, lak, čalounění celého interiéru. Chromování mezi 60 a 100 tisíci, takže už teď jste na ceně auta střední třídy. Pak ho musíte naučit jezdit, aby si všechno k sobě sedlo, což není jednoduché, a nějaký čas a peníze to taky vezme. Takže komplet renovovaná auta se prodávají za částku někde kolem milionu. Ale někomu by samozřejmě stačila pojízdná v nepříliš skvělém stavu a opravoval by si ji sám po troškách, pak se cena pohybuje samozřejmě v jiné hladině. Není tatra jako tatra, rozdíly v kvalitě renovace jsou velké. Každopádně to není levný koníček," počítá Filip Landa.

A může se taková investice nějak "vrátit"? "Pokud auto neprodáte, tak těžko. Mám ji pro radost, ne pro peníze. Někdy nějakou korunu vydělá, když čas od času odvezu šťastný pár na radnici, ale z toho další tatrovku nezrenovujete. Hlavně, že jsou lidé spokojeni a já se svezu. Vzácně se vyskytne poptávka od filmařů, ale to jsem jak na trní, protože pro ně je to jen další velká rekvizita, a tak musím mít oči i za rohem, aby se autu něco nestalo," uzavírá mladý veteránista.

koupit tatru bylo takřka nemožné

Podivnosti komunistické totality dobře ilustruje historka, kterou Filip Landa vypráví.

Tatry byly téměř výhradně služebními vozy a prodávaly se jen podnikům; bylo téměř nemožné si ji koupit. "Jednomu známému se to podařilo, bez komplikací to ovšem nebylo. Jel si pro ni tenkrát přímo do Kopřivnice, peníze si vezl s sebou v hotovosti. V podniku na něj ale zavolali esenbáky – ti ho odvezli k výslechu, kde prý vzal tolik peněz. Pak se to vysvětlilo, musel však prokázat, že je poctivě našetřil. Tatru si pak skutečně mohl koupit, ovšem až za pár měsíců, na skladě nebyly," říká veteránista.

Mezi motoristy se pak Tatry 603 dostávaly ve větším množství až koncem 70. let, kdy se vyřazovaly z podnikových vozových parků a kupovali si je jejich šoféři.