Zdaleka ne každý motorista ví, že firma, která je v Česku známa především díky malým motocyklům Simson z posledních desetiletí, vyráběla také automobily. Její historie začala už roku 1856, kdy vznikla jako hamr na zpracování železa, později vyráběla hlavně zbraně. Jen pro doplnění sortimentu se v roce 1896 začala orientovat na jízdní kola a po krizi z let 1907 a 1908 se zaměřila také na motorová vozidla. První auta vyjela roku 1911, ale neměla větší úspěch, takže jejich produkce v Suhlu nevzkvétala.
Když Versailleská smlouva přinesla zákaz výroby zbraní, proměnily se automobily v hlavní výrobní náplň továrny. Nejdříve ve firmě oprášili předválečné typy, ovšem brzy nato angažovali Paula Henzeho. Člověka, který v letech 1910 až 1912 pracoval v liberecké automobilce RAF, později pohlcené mladoboleslavskou Laurin & Klement. Poté u firmy Steiger vyvinul a roku 1919 uvedl na trh automobil ne nepodobný budoucím u Simsonu Supra, na jehož vývoji začal pracovat v roce 1922. Simson Supra - vůz sportovního střihu - se vyznačoval precizním zpracováním, jak se na výrobek zbrojovky slušelo. Nabízel se ve dvou variantách. Rozměry vrtání a zdvihu čtyřválcového motoru 70 x 128 milimetrů dávaly u obou variant objem 1970 ccm. Společné bylo také tlakové oběžné mazání, nasavač Pallas pro dopravu paliva ke karburátoru, zapalování magnetkou Bosch a dvanáctivoltová elektrická instalace, zahrnující startér a dynamo. Podvozek obou typů tvořil žebřinový rám s tuhými nápravami zavěšenými na poloeliptických perech, krouticí moment se přenášel přes jednolamelovou suchou spojku, čtyřstupňovou převodovku se zpátečkou a kulovým řazením, kardanovým hřídelem na zadní nápravu. Suvné síly zachytávala centrální koule. Pro sportovní automobil nezbytná drátová kola, nasazená na drážkovém náboji Rudge & Whitworth, měla poměrně tenké gumy 765 x 105. Mohutné žebrované brzdové bubny mechanických brzd na všech čtyřech kolech byly z lehké slitiny. Jednoduché, ale zdařile řešené karoserie otevřených variant skýtaly lidem sportovního ražení jen nutnou ochranu před nepohodou. Palubní deska byla kromě spínací skříňky vybavena hodinami, tlakoměrem oleje, ukazatelem stavu paliva v nádrži umístěné vzadu a samozřejmě otáčkoměrem. Zajímavostí byl u některých modelů kvůli pohodlnějšímu nastupování sklopný volant. Výkonnější varianta označená jako S měla v hlavě válců dva vačkové hřídele, čtyři ventily na válec a maximální výkon 50 koní. Vačkové hřídele - stejně jako ventilátor, dynamo, magnetka a vodní pumpa - poháněl dvoudílný svislý hřídel. Vůz měl dva karburátory Solex a zpod kapoty vylézali dva tuční hadi výfukového potrubí, což podtrhovalo agresivní vzhled. Za zmínku stojí též maximální rychlost 140 kilometrů v hodině, která dělala v závodech starosti jezdcům jiných věhlasných značek. Model S byl k mání na podvozku s rozvorem 2600 milimetrů a v nejdražší verzi stál 15 000 marek, tedy částku, za kterou se dal pořídit osmiválec Horch. Proto není divu, že se zmíněných vozů prodaly jen tři desítky. Levnější typ SO se dal pořídit jako dvousedadlový a čtyřmístný faeton za 9200, uzavřená limuzína stála 11 000 a luxusně vypravený kabriolet se prodával za 12 500 zlatých marek. Na první pohled se odlišoval chybějícími hadicemi výfuku na straně kapoty a rozvorem 3000 milimetrů. Pod kapotou byl motor s jediným vačkovým hřídelem, osmi ventily a jediným karburátorem Zenith, který dával výkon 40 koní při 2500 otáčkách za minutu. Patrně díky nižší ceně si lacinější modely koupilo na 750 zákazníků.
Když Versailleská smlouva přinesla zákaz výroby zbraní, proměnily se automobily v hlavní výrobní náplň továrny. Nejdříve ve firmě oprášili předválečné typy, ovšem brzy nato angažovali Paula Henzeho. Člověka, který v letech 1910 až 1912 pracoval v liberecké automobilce RAF, později pohlcené mladoboleslavskou Laurin & Klement. Poté u firmy Steiger vyvinul a roku 1919 uvedl na trh automobil ne nepodobný budoucím u Simsonu Supra, na jehož vývoji začal pracovat v roce 1922. Simson Supra - vůz sportovního střihu - se vyznačoval precizním zpracováním, jak se na výrobek zbrojovky slušelo. Nabízel se ve dvou variantách. Rozměry vrtání a zdvihu čtyřválcového motoru 70 x 128 milimetrů dávaly u obou variant objem 1970 ccm. Společné bylo také tlakové oběžné mazání, nasavač Pallas pro dopravu paliva ke karburátoru, zapalování magnetkou Bosch a dvanáctivoltová elektrická instalace, zahrnující startér a dynamo. Podvozek obou typů tvořil žebřinový rám s tuhými nápravami zavěšenými na poloeliptických perech, krouticí moment se přenášel přes jednolamelovou suchou spojku, čtyřstupňovou převodovku se zpátečkou a kulovým řazením, kardanovým hřídelem na zadní nápravu. Suvné síly zachytávala centrální koule. Pro sportovní automobil nezbytná drátová kola, nasazená na drážkovém náboji Rudge & Whitworth, měla poměrně tenké gumy 765 x 105. Mohutné žebrované brzdové bubny mechanických brzd na všech čtyřech kolech byly z lehké slitiny. Jednoduché, ale zdařile řešené karoserie otevřených variant skýtaly lidem sportovního ražení jen nutnou ochranu před nepohodou. Palubní deska byla kromě spínací skříňky vybavena hodinami, tlakoměrem oleje, ukazatelem stavu paliva v nádrži umístěné vzadu a samozřejmě otáčkoměrem. Zajímavostí byl u některých modelů kvůli pohodlnějšímu nastupování sklopný volant. Výkonnější varianta označená jako S měla v hlavě válců dva vačkové hřídele, čtyři ventily na válec a maximální výkon 50 koní. Vačkové hřídele - stejně jako ventilátor, dynamo, magnetka a vodní pumpa - poháněl dvoudílný svislý hřídel. Vůz měl dva karburátory Solex a zpod kapoty vylézali dva tuční hadi výfukového potrubí, což podtrhovalo agresivní vzhled. Za zmínku stojí též maximální rychlost 140 kilometrů v hodině, která dělala v závodech starosti jezdcům jiných věhlasných značek. Model S byl k mání na podvozku s rozvorem 2600 milimetrů a v nejdražší verzi stál 15 000 marek, tedy částku, za kterou se dal pořídit osmiválec Horch. Proto není divu, že se zmíněných vozů prodaly jen tři desítky. Levnější typ SO se dal pořídit jako dvousedadlový a čtyřmístný faeton za 9200, uzavřená limuzína stála 11 000 a luxusně vypravený kabriolet se prodával za 12 500 zlatých marek. Na první pohled se odlišoval chybějícími hadicemi výfuku na straně kapoty a rozvorem 3000 milimetrů. Pod kapotou byl motor s jediným vačkovým hřídelem, osmi ventily a jediným karburátorem Zenith, který dával výkon 40 koní při 2500 otáčkách za minutu. Patrně díky nižší ceně si lacinější modely koupilo na 750 zákazníků.
