Za tu dobu vzniklo skoro pět a půl milionu těchto autíček, jejichž novátorské technické řešení stanovilo dodnes platný standard v kategorii malých aut.
Impulzem k vývoji minivozu bylo prudké zdražení benzinu, k němuž došlo v důsledku Suezské krize v roce 1956. Nutnost sáhnout při tankování hlouběji do kapsy způsobila, že se britští motoristé začali poohlížet po úsporných autech zpoza Lamanšského průlivu. Obchodní úspěch těchto malých aut přiměl vedení automobilky British Motor Corporation k tomu, aby zákazníkům nabídlo obdobný vůz domácí provenience.
Alec Issigonis a Mini
Úkol zastavit invazi německých "brouků" na britské ostrovy byl svěřen Alekovi Issigonisovi. Volba to nebyla náhodná; tento konstruktér narozený v turecké Smyrně měl už na svém kontě úspěch v podobě Morrisu Minor. Spíše než na exaktní technické metody se Issigonis při navrhování aut spoléhal na svou intuici, a dokonce se nechal slyšet, že "matematika je nepřítelem každého skutečně kreativního člověka". Traduje se, že rozměry budoucího mini stanovil tak, že na továrním dvoře nechal usadit dva páry urostlých dělníků a křídou kolem nich udělal čáru.
Mini loni slavil padesátinyNadělil si parádní koncept - více čtěte ZDE |
Vývoj vozu s délkou jen něco málo přes tři metry a šířkou ani ne metr a půl si vyžádal řadu novátorských řešení. Issigonisovu týmu se však podařil bezmála zázrak, když 80 procent celkové délky auta tvořil prostor pro cestující a zavazadla. Hlavní zásluhu na tom měla koncepce "vše vpředu", která se pro malé automobily napříště stala standardem. Aby se pohonné ústrojí pod krátkou přední kapotu vůbec vešlo, musel být motor uložen napříč a převodovka pod ním. Chladič pak dostal netradiční umístění podél blatníku. Velkorysých rozměrů interiéru vozu bylo dosaženo také díky umístění kol do samotných rohů karoserie, což se ukázalo být šťastným řešením i z hlediska nadprůměrných jízdních vlastností auta.
Definitivní verzi vozu, který byl vyvíjen pod označením ADO15, představil Issigonis v dubnu 1959. K zákazníkům auto zamířilo pod značkami Austin Seven a Morris Mini-Minor. Na konci 60. let se pak Mini stalo samostatnou značkou.
Levný, úsporný a snadno ovladatelný vůz se stal bestsellerem, takže nebylo divu, že už v roce 1965 byl prodán jeho milióntý exemplář. Nejvíce šlo na odbyt standardní dvoudveřové provedení, ale mini se vyrábělo i jako kombi, dodávka či pick-up. Milovníci svižné jízdy si mohli dopřát verzi s označením Cooper S, o jejíž kvalitách svědčí trojice zlatých medailí získaných na Rallye Monte Carlo.
Nebyly to ale jen sportovní úspěchy, které mini proslavily. V autíčku se proháněli mimo jiné členové skupiny Beatles a herci Peter Sellers či Steve McQueen. Velkou popularitu autu zajistil film Italian Job z roku 1969, k jehož vrcholným scénám patří akční honička tří mini v rytmu Straussova valčíku.
Produkce původního mini skončila na podzim 2000 vozem s pořadovým číslem 5 387 862. Poslední mini, který vyjel z továrny v Longbridge, byl červený Cooper Sport. Ukončení výroby však neznamenalo pro tuto populární značku zánik. Problémovou automobilovou skupinu Rover, která byla jejím vlastníkem, získalo německé BMW, které název Mini používá pro svůj nejmenší model. Ten se svým retro vzhledem jasně hlásí ke slavnému předchůdci, technicky, ale i cenově, je však už zcela jinde.
