Dostat se z pruhu do pruhu na pražské Jižní spojce vyžaduje občas ostré lokty.

Dostat se z pruhu do pruhu na pražské Jižní spojce vyžaduje občas ostré lokty. | foto: Jiří Meixner, iDNES.cz

Zpátky v autoškole: před křižovatkou se měním v chobotnici

  • 158
"Tak kam pojedeme?" ptá se mě instruktorka před třetí kondiční jízdou. Chci si oživit řidičák, který šestnáct let odpočíval v šuplíku. "Že bychom vyrazily někam na výlet?" Svítá mi naděje, že bychom mohly opustit město plné aut. "Ne, vám vlastně minule nešly ty pruhy, tak jedeme do provozu, šup!"

Než se stačím vzpamatovat, mířím zase do centra Prahy. Připadám si o něco jistější než posledně, se spojkou už jsme kamarádky.

Ufff, na první křižovatce to chcíplo. Na druhé taky, na třetí, na čtvrté… Co to je? Minule mi to rozjíždění docela šlo! "To je normální vývoj, přidejte víc plynu a spojku pouštějte později a pomaleji," radí mi učitelka, která je úplně klidná. Na rozdíl od řidičů za mnou. Lepí se mi na kufr, ti, kteří se zřejmě narodili s volantem v rukou, troubí, přestože mám na střeše jasný modrobílý nápis.

Seriál: Z deníku řidičky

V našem miniseriále vám přinášíme zážitky řidičky, která se po 16 letech od získání řidičského průkazu a celkově 57 ujetých kilometrech rozhodla oživit své znalosti a v autoškole se přihlásila na kondiční jízdy. První díl seriálu si můžete přečíst zde.

Počáteční jistota je pryč a já si před křižovatkami připadám jako chobotnice: rukama nohama se snažím zvládnout všechny úkony ve správném pořadí. Někdy se to nedaří. Třeba dřív podřazuji, než brzdím, mám strach, že mi to v nízké rychlosti zase škytne a umře.

"Nemůže vám to chcípnout," oponuje mi instruktorka a nutí mě jet na jedničku a na dvojku a nešlapat přitom na žádný pedál. Autu to vůbec nevadí, jedeme krokem, ale jedeme… Má pravdu.

Míříme na Jižní spojku, musím to rozjet, konečně používám i trojku a dokonce čtyřku. Pruhy měním tak, že dlouho blikám směrovkou, pak tam pomalu vjíždím... Řidiči jsou shovívaví, pouští mě. Pořád mi dělá problémy poznat, jak daleko jsou auta za mnou. Není na to žádný fígl, prý to pochopím časem.

Jedeme po nábřeží a přes Palackého most na Smíchov, pak otáčíme směrem na Újezd a Malou Stranu po tramvajových kolejích. Dělám klasické chyby: nedívám se dost často do bočních zrcátek, předek auta mám v jednom pruhu, zadek v druhém…

Pak se dostáváme do klidnější části města a já si troufám i na malou konverzaci: "Nemůžete mi vzít řidičák, když vidíte, jak mizerně řídím, že ne?" ptám se.

Odpověď mě uklidní jen částečně: "Já ne, to může jen ten, kdo vám ho vydal. Ale když uděláte nějaký dopravní přestupek, policisté vám můžou sebrat body a dát pokutu i když sedíte v tomhle autě, jste přece plnohodnotný řidič," vysvětluje mi učitelka. Nestraší mě jenom? Věřím jí. A jsem ráda, že už stojíme před budovou autoškoly a já mám zase na týden klid.