Michal Viewegh upozorňuje, že není tou nejvhodnější osobou, která by se měla vyjadřovat k automobilům a motorismu.
"Především bych měl říct, že jsem za dvaadvacet let najel dvanáct hodin - v osmnácti v autoškole," říká úspěšný autor.
Proč jste se aktivním motoristou stal tak pozdě?
Dlouhá léta jsem jako student a později jako učitel na základní škole na auto neměl peníze. Když jsem na ně zhruba od poloviny devadesátých let měl, zase jsem ho už nepotřeboval.
Byl jsem na volné noze a bydlel jsem v Praze nedaleko centra. Změna přišla až v momentě, kdy jsme se s manželkou rozhodli, že začneme stavět dům na Sázavě. Pro jistotu jsem si ale zaplatil kondiční jízdy.
K tomu jste se odhodlal dobrovolně?
Ale ano. Uvědomte si, že jsem dělal řidičák v roce 1980 v Benešově u Prahy, což se s dnešní Prahou nedá vůbec srovnat. Myslím, že kondiční jízdy jsou v takovém případě holá nutnost. Po dvaceti letech se člověk učí řídit téměř úplně znovu.
Jaké to bylo?
Strašné. Muset se změnit ve čtyřiceti v začátečníka je vždy nepříjemné. Ale musím říct, že jsem měl tolerantního učitele. Těch deset jízd s ním mi pomohlo. Můj kamarád a nakladatel Martin Pluháček v nadsázce říká, že kdo za volantem přežije první rok, tak už má jistou šanci přežít i ty další... I talentovaný začátečník udělá jednu dvě chyby; průměrný řidič řekněme čtyři, a když to někomu nejde vůbec, udělá za ten první rok chyb třeba deset. Pak záleží jen na štěstí, jestli to přežije. Já tuhle kliku měl. Dokonce jsem auto ani nenaboural, nepočítám-li zpětné zrcátko na Hvaru.
Proč jste si pořídil astru?
Auto jsem vybíral vylučovací metodou. Chtěl jsem pro začátek něco menšího, ale ne úplně malého, trochu svižného a hlavně s dobrou bezpečnostní výbavou. Doobjednal jsem i boční airbagy.
A jste s ní spokojen?
Jsem, ale protože mi vypršel leasing a s manželkou plánujeme druhé dítě, zvažuji nákup něčeho většího. Nejspíš čtyřkolky. Dvakrát jsme byli v Dolomitech s vypůjčenou octavií s pohonem všech kol a byl jsem s ní maximálně spokojen. Je jen škoda, že ji nedělají s vyšším posezem. Něco na způsob SUV. To jsou vozy, po kterých teď pokukuji. Kdybych měl být konkrétní, tak třeba Honda CR-V, Toyota RAV4 nebo Subaru Forester.
V této kategorii si dobře vedou asijské vozy. S tím problém nemáte?
Ne, vůbec ne. Dokonce jeden čas k mým favoritům patřila Kia Sorento, ale nechal jsem se přesvědčit, že je to pravý off-road, který bych nevyužil. Jezdím nejvíc dálniční trasu mezi Prahou a Sázavou plus asi deset kilometrů po běžné silnici lesem. I když stav některých komunikací v Sázavě je skoro důvodem pro nákup terénního auta.
Jak na auto pohlížíte?
Měl bych sice coby takzvaný intelektuál a umělec předstírat, že jsem nad všechny ty "lesklý plechy" povznesen, ale musím přiznat, že toho času opožděně prožívám takové to klukovské okouzlení hezkými auty. Dokonce si pravidelně listuji v motoristických časopisech.
Dokážete si život bez vozu představit?
Pokud bych žil jenom v Praze, tak ano. Nevadí mi jezdit tramvají nebo metrem. Koneckonců na počátku devadesátých let, kdy jsem auto neměl, jsem vděčně absolvoval všechny ty autobusové zájezdy do Vídně, Londýna nebo Paříže.
Máte malou dceru. Vozíte ji v autosedačce?
Už jsem někde říkal, že jsem až hystericky opatrný rodič. Tomu odpovídá i naše autosedačka. Myslím, že to je vítěz německých testů bezpečnosti. Nejspíš i proto byla skoro třikrát dražší než ostatní modely.
Na českých silnicích ročně zahynou stovky lidí. Myslíte, že policejní akce typu Kryštof mohou situaci zlepšit?
Neměl bych si hrát na velkého experta, když jezdím jen tři roky. Ale i za tuhle dobu jsem na cestách mezi Prahou a Sázavou viděl neuvěřitelné věci. Občas se přistihnu, jak v autě říkám slova, která bych z pusy normálně nevypustil. Rád bych věřil, že tyhle akce mají nějakou dlouhodobější koncepci.
Ve vašich knížkách se auta moc často neobjevují...
Když už se příběh aut nějak týká, tak si spíš dělám srandu z toho, že v naší rodině jsme dlouhá léta byli skoro všichni nemotoristé. Třeba v Báječných létech pod psa - sice je to nadsázka, ale základ je reálný. Můj otec dělal autoškolu v rychlokurzu, který nakonec trval dva roky. Skoro tam totiž nechodil.
Scéna z filmu Báječná léta pod psa, kdy Ondřej Vetchý v roli otce rodiny při lekci autoškoly uvízne na železničním přejezdu, k němuž se blíží vlak, se opravdu udála, nebo jde jen o fabulaci?
To už vytvořil autor scénáře. V románu to není. Ale je tam jiná scéna: Kvido odveze autem celou rodinu do porodnice a manželka Jaruška se ho pak z okna nemocničního pokoje ptá, proč je tak přešlý. On sklesle odpovídá, že přejel psa. Jaruška ho chlácholí, že to se může stát každému. Načež Kvidův bratr Paco okamžitě dodá: "Jenže tenhle byl v boudě..."
Vaše žena řídí?
Na rozdíl ode mne řídí od dvaceti let.
Takže v této oblasti je zkušenější ona...
Přinejmenším si nemůžu dovolit dávat jí řidičské rozumy. Viděla mě totiž v situaci, kdy jsem se na opuštěném parkovišti znovu učil rozjíždět.
Nebylo to potupné?
Bylo. Pro nás, kteří potřebujeme ve všem mírně vynikat, bývají takové okamžiky utrpením.
 TICHÝ SPOLUJEZDEC |
