Redakce iDNES.cz dostala jedinečnou možnost být u toho na palubě Škody 1000 MB Rally z roku 1967. Ostřílenou dálkovou závodnici poslala na start mladoboleslavská automobilka, když ji kvůli Silvrettě vytáhla ze svého muzea.
O desetiny sekundy
Objet dvě kola, která dají dohromady necelých 6 kilometrů za necelých 10 minut, to je průměr 36 km/h. Jenže držte to se starou škodovkou, které se občas nechce řadit dvojka a ručka tachometru sebou klepe jak ratlík. Spolujezdec tiskne v ruce stopky a já za volantem jedu chvilku jako drak a pak zas s vyšlápnutou spojkou plachtím krokem.
V takových rychlostních zkouškách se nesmí zastavit a jde tu o desetiny sekundy. Publikum tleská, naše závodními barvami vyšňořená škodovka je hvězdou startovního pole. Vypadá jako opravdový závoďák. Největší slabinou jsou brzdy. S jejich pomocí se stáváme hvězdami poslední etapy prestižního alpského veteránského závodu.
Silvretta ClassicZávod gentlemanů Závod v alpském údolí Montafon je jednou z nejtradičnějších veteránských soutěží v Evropě a v roce 2013 se jel již pošestnácté. Trať dlouhou 660 kilometrů projelo 159 posádek veteránů za tři dny. Kratší etapy jely ve svém speciálním závodě elektromobily. V rychlostních zkouškách jde o dodržení přesnosti na setinu vteřiny. Kromě dvou škodovek dorazil na start z Česka ještě kabriolet Jaguar E-type. Většina posádek je z Německa, Rakouska, Švýcarska a Británie. |
Na posledních padesát metrů nám vyšlo asi šest sekund. Narvu tam dvojku, dupnu na plyn a vystřelím. Devadesát koní se s vytím snaží. Jenže za cílovou páskou se musí ostře doleva. Rovně by se dalo zastavit v louce, jenže tam překáží Mercedes 300 SL Gullwing a ještě jeden veterán, každý aspoň za půl milionu eur.
Spolujezdec brzdí za mě očima a div že neprošlápne podlahu křičí, ať brzdím. Vydržím to tak metr před cílovou fotobuňku, plné brzdy: škodovka zaklekne do předních gum, které drží ve veteránskosti krok s celým autem, piští, publikum tleská a křičí. Po deseti metrech povolím a zatočím.
Největší adrenalin jsem nám nachystal na úplný závěr Silvretty. Opotit se musel i časoměřič, kterému snad ulítla i čepice. Zbyly tam po nás dvě černé gumové čáry.
Závod na čas
Veteránské závody se jezdí na čas jinak, než je obvyklé. Musíte dodržet přesně stanovený rychlostní průměr a čas dojezdu. Nejvíc ovšem pořadím zamávají speciální rychlostní zkoušky, kdy na některé potřebujete klidně i dvoje stopky.
Je třeba daný dvousetmetrový úsek, který musíte ujet za 35 sekund, a v něm je vložený další, stometrový, na který máte dvacet sekund. Zdá se to jednoduché? Zkuste si to se svým autem. Měří se to jednou fotobuňkou od úplného předku auta, podruhé na zemi položenou "hadicí", která sepne časomíru.
Pro ilustraci: nejlepší výsledek jsme dosáhli ve 13. etapě, kde jsme čas nedodrželi o 0,04 sekundy a byli jsme devátí. Trpí spojka i vy, protože máte pocit, že líp už to nejde.
Ale nakonec je to všem jedno. Tohle je závod gentlemanů. Nejde tu o výkon auta. A o vítězství se nebijeme do krve. Kocháme se úžasnou krajinou pohoří Silvretta v rakouském alpském kraji Montafon a kdo je "autíčkář", zažívá nirvánu. Tolik krásných veteránů pohromadě jinde neuvidíte. A to jich museli spoustu odmítnout.
Ten mercedes s racčími křídly vám tu přijde obyčejný, protože hned vedle stojí devadesátiletý bentley, který na sobě má prach ještě z ruské stepi, kterou přejel ve 12 tisíc kilometrů dlouhém závodě z Pekingu do Paříže pár dní před startem Silvretty.
Silvretta obrazemPodívejte se na fotogalerii z prvního dne závodu ZDE |
Se šňůrou 160 závodníků (vypouštějí nás po půlminutě, ale nakonec se stejně sjedou skupinky) jede ještě hejno bouráků, které by samy o sobě daly ještě na další Silvrettu. Moderní supersporty, do detailu vyšperkovaní veteráni, unikáty.
Slavný veteránský závod je hlavně přehlídkou německých značek, ale silné zastoupení mají také italská a britská auta, francouzských pomálu. Větší část startovního pole tvoří soukromníci ochotní zaplatit tučné startovné, ale automobilky se také rády pochlubí svou historií a vytáhnou z muzeí a depozitářů nádherně udržované a zrenovované kousky.
Naše tisícovka šlape jako hodinky. Občas chce při podřazování meziplyn a dvojí vyšlápnutí spojky a ani přesto tam někdy nechce ve vracečkách při šplhání do kopců zapadnout dvojka. Převodovku má pětistupňovou, vypůjčenou ze Škody 130. Hydraulicky ovládaná spojka vyžaduje po 150 kilometrech na plný plyn a častém řazení jemnější zacházení. Ale zdá se nám, že jsme v těch stoupácích motor rozdýchali tak, že jezdí lépe než na začátku.
Do kopce nám to frčí nečekaně dobře, zato z kopce. Malé kotoučky schované za třináctipalcovými ráfky kapitulují dost brzy a to brzdíme hlavně motorem. Jenže i na dvojku se tisícovka rozjede v těch alpských padácích tak, že to vypadá nerozumně.
Auto se "vodí" zlehka. V ostrých zatáčkách, které nejsou moc do kopce, dokážete držet krok s mnohem silnějšími a modernějšími auty. Zadní pohon a motor vzadu řidiči ve vykružování oblouků pomohou, jen se nebát.
Jezdí se i rychle
Organizátoři předem určí průměr, kterým se má daný úsek jet. Čtyřicítka vypadá pohodově, jenže se jede v běžném provozu. Většinou to stíháte s luxusní rezervou, takže parkoviště před koncem etapy bývá plné a závodníci si najíždějí určený čas bez stresu. Stihnete i kafe nebo cigaretu.
Jenže někdy vás zbrzdí tankování, jindy semafor na rozkopané silnici nebo traktor funící do kopce ještě pomaleji než vy. A když se má ten průměr dodržet třeba při přešplhání alpského velikána po nekonečné klikatici, může to být i adrenalin.
Nejdřív nám přišlo, že deset minut je na posledních pět kilometrů tak akorát. Jenže nejprve nás ve sjezdu zbrzdil školní autobus a pak se nás rozhodl vychovávat švýcarský dodávkář. Povolenou rychlost jsme nepřekračovali, s devadesáti pětačtyřicetiletými koňmi to ani moc nejde (ale na dálnici jsme je na stotřicítku rozdováděli), jenže podle jeho mínění se ve sjezdu na okresce nepředjíždí a ideální je pětačtyřicítka. Nepomohlo ani mohutné troubení naší doprovodné oktávky, nám totiž vypověděl službu klakson.
A tak jsme do cíle pod kopcem vtrhli jak uragán. Posádky rallyových toyot startujících za námi nám gentlemansky uvolnily místo a uznale kývaly hlavou.
Po třech dnech a 664 kilometrech je konec. V konkurenci profesionálů, kteří mají připravené patery stopky, speciální tachometry, trénink a další speciální nádobíčko, končíme celkově na 97. místě. V naší kategorii jsme čtyřiadvacátí.
