Nasedám na klasickou cestovní motorku, ale levá ruka jen marně šátrá po spojkové páčce. Na levé straně řídítek je jen prázdná rukojeť a pod ní dvojice tlačítek. Po nastartování velkého véčkového dvouválce stačí navolit jízdní režim a přidat plyn. CVT automaty s variátorem najdeme téměř u všech skútrů a maxiskútrů a dvouspojkvé převodovky, které se dnes u aut na úkor variátorů rozšířily kvůli lepší účinnosti, se zatím objevují jen u několika málo velkých motocyklů.
Průkopníkem na tomto poli je italská Aprilia Mana 850, která už téměř před deseti lety jako první zkombinovala velký motocykl a plnohodnotný automat vycházející z variátorových maxiskútrů.
Mana je na první pohled Italka každým coulem. Příhradový rám nechává dost prostoru na to, aby byl pěkně vidět mohutný véčkový pravoúhlý dvouválec se zajímavě useknutým výfukem, zleva zase zajímavě vykukuje zadní odpružení vyvedené na bok motocyklu. Zadní podsedlová část je trochu bachratá, aby ne, ukrývá se tady palivová nádrž. A mezi koleny jezdce je místo klasické nádrže zavazadlový prostor, kam si můžete po zastavení zamknout přilbu, nebo taky nechat za jízdy nabíjet mobil z 12V zásuvky.
Přední světlo stroji na kráse nepřidalo
Bohužel přední část mašiny si moc obdivovatelů asi nenajde. Kulaté světlo je nelogicky nízko zasazené do velké ploché polokapotáže a celé to vypadá, jak když designérům ujela ruka a už to po nich nikdo neopravil.
Variátorová převodovka ukrytá pod krytem na levé straně motoru se v tomto případě nereguluje odstředivou silou válečků, jako je tomu u skútrů. Převodový řemen tu mezi kužely posouvá elektromotor, díky tomu si může jezdec tlačítkem GEAR-MODE navolit jak plnou automatiku, tak sekvenční sedmistupňovou převodovku a řadit tlačítky +/- na levém řídítku nebo klasickou řadicí pákou.
Za jízdy je ale znát, že jde jen o simulaci řazení, kdy elektronika napodobuje vytáčení jednotlivých rychlostí, a brzy vás to přestane bavit a zvyknete si jezdit na plný automat. Ten stále udržuje motor v optimálním pásmu největšího točivého momentu a ve výsledku budete leckdy i rychlejší než na klasické motorce, protože zkrátka máte stále optimálně zařazeno. Proto také na přístrojovce úplně chybí otáčkoměr, místo něj najdete velký displej palubního počítače s ukazatelem výkonového režimu a nastavení převodovky.
I v plně automatickém režimu ale přijdou tlačítka převodovky vhod, protože si můžete ťuknutím palcem před zatáčkou nebo dlouhých sjezdech z hor napodobit podřazení a víc brzdit motorem.
Převodovka za zatáčkou sama podle vytáčení pozná, že se může zase vrátit do běžného automatu. Díky tomu, že Mana patří k prvním průkopníkům elektronického plynu ride-by- wire, můžete i za jízdy přepínat mezi výkonovými režimy SPORT/TOURING/RAIN. A jsou mezi nimi docela citelné rozdíly! Na dešťový Rain se omezí výkon a mašina si jen opatrně plíží po mokrém asfaltu, na Touring má plný výkon ale jede hlavně na pohodu a na spotřebu, na režim Sport pak konečně pošle motor do vyšších otáček a začne být trochu neurvalá. Ale jen trochu, přeci jen je znát, že italská značka Manu vyvíjela souběžně s podobně laděnými maxiskútry.
V zatáčkách obratná, ve městě plynulá
Pravoúhlý v-twin 839,3 ccm má maximální výkon 76 koní, ale jeho reakce je variátorem přeci jen dost umírněná, ostatně určitý podíl si asi ukrojí i samotný variátor. Na německé dálnici tak tuhle aprilku dotlačíte až k 180 km/h podle GPS, ale nad 120 už zrychluje jen hodně zvolna. V zatáčkách dělá čest svému italskému původu a je vzorně obratná, zvláště když si trochu pohrajete s nastavením zadního odpružení pomocí hydraulického štelovátka na boku u pružiny.
Ve městě plně oceníte pohodlí automatu a neustálého přívalu optimálního zátahu. Dá se pěkně manévrovat i za jízdy téměř krokem. Je znát, že se o variátor stará elektromotor a nikde není prodleva, po otočení plynovou rukojetí mašina ihned zabere a nečeká se na roztočení odstředivých válečků, přestože celý převod se v rychlosti pod 20/km odpojuje a stroj tak dojíždí k semaforům na volnoběh.
Mana má vepředu impozantní radiální brzdu a sportovně vyhlížející vidlici upside-down, k tomu i poměrně dospělácké motorkové obutí 120/70 a 180/55 na sedmnáctipalcových kolech, ale přesto všechno pořád cítíte, že jedete na kříženci velké motorky a skútru. Brzdy zabírají plynule, ale nedostanete z nich žádné jedovaté sportovní zakousnutí, ABS zasahuje hodně opatrnicky brzo a o opravdu razantním odjezdu z křižovatky s nadzdviženým předním kolem si kvůli variátorové konstrukci můžete nechat jenom zdát.
Naopak pokud hledáte stroj s tělem motocyklu, ale duší maxiskútru, pro pohodlné dojíždění a občasnou dovolenou, pak by vám tahle mašina mohla skvěle padnout. Hmotnost pouhých 210 kg se všemi náplněmi je výborná a jistotu po zastavení vám dá i ruční brzda na levé straně motoru - to kvůli stání v kopci, kde by klasické motorky nechaly zařazený rychlostní stupeň. Motor 850 ccm už si umí na silnici zjednat respekt, spotřeba při svižně pojatém testu se ustálila na docela slušném průměru jen těsně nad 6 L/100km, takže dojezd na šestnáctilitrovou nádrž je někde na úrovni 250 km.
Jízdní vlastnosti ve dvou jsou perfektní, protože spolujezdce netrápí cukání při řazení kvaltů, a také ochrana před větrem na dálnici je na tuto kategorii nadstandardní.
Jediným negativním parametrem je tak prodejní cena. Aprilia si za výjimečný stroj říká o výjimečně silný zásek do vašeho bankovního konta ve výši 319 990 korun.
Před pár lety se přitom do podobných strojů pustila i Honda a její podobně laděná NC750X (test čtěte zde) s dvouspojkovým poloautomatem DCT je o rovných sto tisíc levnější. Má sice nižší výkon i o chlup horší výbavu a postrádá image italského sporťáka, ale sto tisíc je v této kategorii zkrátka hodně peněz a prodejní výsledky to jednoznačně potvrzují.
