Na začátku to s ním ovšem bylo napínavé. Když jsme si automobil pořídili, měl rok a najeto dvacet tisíc kilometrů. Jeli jsme pro něj přímo do továrny. Sedl jsem za volant zánovního kombíku a těšil se, jak předvede více než jeho o deset koňských sil slabší předchůdce. Vydal jsem se po dálnici ku Praze. Něco mi připadalo divné. Netáhlo to. Jak se ručička tachometru líně šinula k povolené stotřicítce, dostavilo se zklamání: Vybrali jsme špatně!
Došoural jsem se domů a zavolal do fabriky, že něco není v pořádku. „Tak to zítra ráno přivezte, podíváme se na to,“ řekl pán a navodil mi náladu opatrného optimismu. Druhý den ráno jsme dorazili do továrního servisu. Uběhlo jen pět minut a technik povídá: „Je to hotové.“ „Co tomu bylo?“ ptám se. „Nic, jenom vypadla hadice od turba.“ Poděkoval jsem, nastartoval a zamířil k dálnici. Tam jsem na to šlápl. Když sepnulo turbodmychadlo, cítil jsem, jak mě akcelerační síla zamačkává do sedačky. Ono to táhlo. A jak!
Od tohoto okamžiku úlevy uběhlo deset let. Náš jedenáctiletý dělník má najeto 220 tisíc. Od začátku se držím rady kamaráda automechanika, abych pravidelně podstupoval doporučené zásahy. Něco to stojí, ale jsem přesvědčen, že se to vyplatí. Chci, aby náš dělník vydržel co nejdéle, třeba ještě patnáct let, tři sta tisíc kilometrů. Nechci nové auto. Četl jsem v jednom průzkumu, že běžné automobily ztrácejí zhruba deset procent ceny ročně po dobu prvních pěti let (více čtěte zde). Proč tedy utrácet za něco, co bude mít okamžitě nižší hodnotu?
Ovšem ten hlavní důvod, proč doufám v nesmrtelnost našeho vozu, je jeho pohonná jednotka. Má totiž pod kapotou motor, který se od roku 2010 nevyrábí. Že prý moc kouřil, a tak se nevešel do nové ekologické normy. Jako laik nevím, jestli skutečně moc kouří, ale jako pravidelný klient tohoto motoru vím jedno jistě: poměr spotřeba/výkon je fantastický. Ano, riskuji, že mě s ním časem nepustí do města, protože to bude až moc starý náruživý kuřák. Ale to mi nevadí.
Hlavně ho chci udržet v takové kondici, aby mi každé dva roky dali technickou. Čerstvá zkušenost ovšem naznačuje, že to bude čím dál těžší. Od letošního ledna jsou Stanice technické kontroly pod větší kontrolou než v minulosti. Aby se předešlo korupcí zavánějícím podvodům, kdy auto dostalo technickou, aniž na stanici vůbec přijelo. Minulý týden mi volal kamarád automechanik, u kterého byl náš vůz na údržbě, a povídá: „Mám špatnou zprávu. Auto nedostalo technickou.“ Důvody uvedli na STK dva. Zaprvé: pravý přední ukazatel směru blikal málo oranžově. Za těch jedenáct let se lehce oloupala oranžová barva ze žárovky ve směrovce. Dobrá, uznávám, je to chyba. Ale nedat kvůli tomu technickou? A druhý důvod k jejímu neudělení: poškozený zadní nárazník. Před lety jsem při couvání o něco zavadil a vytvořil v prostředku nárazníku dvoucentimetrovou prasklinku. Ne díru s ostrými rohy, vypadalo to spíš, jako když na houbách zachytnete rukávem o větvičku a lehce si natrhnete košili.
Automechanik vyměnil žárovku, zaletoval nárazník a druhý den auto prošlo. Žádné poučení z toho neplyne, pouze se zjevilo hořké poznání. Chvályhodné zpřísnění dozoru nad STK přineslo negativní efekt, který odnesou i řidiči nepodvodníci: přehnanou pečlivost, kdy jsou techničtí kontroloři papežštější než papež.
