Vyrábět se v jiném státě nebo v jiné době, mohl se z něj stát kultovní vůz, podobně jako se to povedlo Volkswagenu Transporter. Model Škoda 1203 měl ale smůlu, že vznikl v době centrálního plánování v socialistickém Československu. Nejprve se projekt víc než deset let odkládal, poté chyběly peníze na pořádnou techniku - především motor - a nakonec byla výroba přesunuta na Slovensko. Jen proto, aby se v této části republiky vyrábělo totéž, co v průmyslové české polovině.
Ale ani politická hloupost nedokázala projekt Š 1203 úplně zašlapat do země. Auto se vyrábělo desítky let a kvůli tomu, že dvě z mnoha variant byly sanitka a pohřební vůz, se o něm říká, že dvě generace auto provázelo doslova od kolébky do hrobu.
SPECIÁL O ŠKODĚ 1203
|
Z rozhodnutí strany a vlády
Píše se rok 1955. Škoda vyrábí modely 440 Spartak a 1200 Sedan. Československo tehdy mělo speciální ministerstvo automobilového průmyslu, které rozhodlo, že je třeba vyvinout užitkový vůz trambusového typu s bezrámovou karoserií a nosností až tisíc kilogramů. Za úkol to dostaly Automobilové závody Vrchlabí, tehdy na krátkou dobu samostatný podnik.
Vrchlabské tento úkol zaujal, první prototyp postavili už následující rok, do roku 1958 pak celkem pět. Sami by ale na tak velký úkol nestačili, takže se počítalo s tím, že ve Vrchlabí by se vyráběly jen karoserie a probíhala by zde konečná montáž. Ostatní díly by dodávaly podniky ČZM Strakonice a Státní výroba autodílů Praha. V roce 1958 ale stejné ministerstvo automobilového průmyslu, které úkol zadalo, vývoj automobilu zarazilo: především kvůli nedostatku financí.
Ještě téhož roku v červnu se ale konal XI. sjezd Komunistické strany Československa, který mimo jiné vytyčil úkol „dostihnout a předstihnout úroveň technologie, organizace práce a výroby v nejvyspělejších kapitalistických státech“.
Evropské úrovně tak měla dosáhnout i výroba automobilů. Vývoj vozu trambusového typu tak byl v roce 1959 znovu obnoven, ovšem narážel na mnoho kompromisů - například by byl potřeba silnější a novější motor, na jehož vývoj ale nebyly kapacity ani peníze, takže se konstruktéři museli spokojit s agregátem o objemu 1221 cm³ ze staršího modelu 1201.
Další zdržení představoval nápad na společný vývoj s modelem označeným jako Typ 998, který měl mít pouze dvoumístnou kabinu nad přední nápravou a otevřenou ložnou plochu, ale pohonem 4x4. Vyrábět se měl v ČZ Strakonice. Počítalo se s jeho využitím pro armádu, ale původní objednávka pocházela z ministerstva zemědělství, proto se pro tento vůz vžilo označení Agromobil. S vrchlabským užitkovým vozem měl sdílet převážnou část techniky.
Z finančních důvodů ale ministerstvo strojírenství projekt Agromobilu v roce 1963 bez náhrady zrušilo. Vzniklo jen 13 prototypů, z nichž jeden si zahrál ve filmu Kdyby tisíc klarinetů. Vývoj budoucí Škody 1203 to opět zdrželo, navíc automobilka se soustředila na investice do výroby modelu 1000 MB v Mladé Boleslavi.
Motory od výrobce praček
Ve Vrchlabí však na vývoji dál pracovali, vzniklo celkem 12 prototypů v provedení mikrobus, sanitka, dodávka, valník a dokonce chladírenská dodávka. Ve zkušebním provozu najezdily dohromady 472 tisíc kilometrů. V říjnu 1965 se tehdejší monopolní prodejce automobilů Mototechna zaručil, že ročně odebere 7 tisíc vozů. Přesto finální rozhodnutí o výrobě padlo až v dubnu 1966. Jako první se měly od ledna 1968 začít vyrábět dodávky.
Nebylo ale jasné, kde se bude vyrábět nejen třeba lisovací nářadí, ale i motory a převodovky. Mladá Boleslav nepřipadala v úvahu, měla svých starostí dost se Škodou 1000 MB. Vrchní komunističtí plánovači řešení našli - motory bude vyrábět slovenský podnik Kovosmalt Trnava, který dosud produkoval pračky…
Rekonstruovat se musela i podstatná část závodu Vrchlabí, kde současně stále probíhala výroba staršího modelu 1202. Na „investiční výstavbu“ peníze nebyly, zato na „rekonstrukci“ ano, takže se nad stávající halou vybudovala zastřešená železobetonová konstrukce, potom se vnitřek vyboural a postavila se nová montážní linka.
První karoserie Škody 1203 byla svařena 5. června 1968, sériová výroba začala po 13 letech od původního rozhodnutí - 20. listopadu téhož roku, z počátku s denní produkcí čtyř (!) automobilů. Motory byly opravdu dováženy až z Trnavy, ale nakonec nikoli z původní továrny na pračky, ale z tamních Coburgových oceláren, které byly přejmenovány na Trnavské automobilové závody (TAZ).
Přesun na Slovensko
Plná výroba se rozjela v roce 1969, a to ve verzích dodávka, mikrobus, sanita, pohřební vůz, valník a tzv. COM, neboli montážní vůz, který měl pětimístnou karoserii a vzadu velký zavazadlový prostor. Zvenku byl snadno rozpoznatelný podle dvojice bočních skleněných oken a zaplechovanou poslední třetinou vozu.
Vývoj ale hned pokračoval dál, protože si ve Vrchlabí byli vědomi, že největší slabinou vozu je motor. Využili proto toho, že v Mladé Boleslavi se připravoval projekt nového osobního vozu Š 720 s karoserií od Giugiara a především moderní pohonnou jednotkou, čtyřválcem OHC o objemu 1500 cm³. Ten chtěli ve Vrchlabí využít i pro Škodu 1203. Projekt Š 720 byl ale v roce 1972 zastaven, opět z finančních důvodů.
Škoda 1203 tak dostala jen řadu úprav především ve výbavě, jako třeba posilovač brzd, bezpečnostní zámky, vrstvené čelní sklo nebo opěrky hlavy. Pod označením Š 776 přišel do sériové výroby v roce 1973.
Přišla ale další rána. V rámci koordinovaného centrálního plánování bylo rozhodnuto, že na Slovensku se také musejí vyrábět automobily. Takže kromě investic do závodu v Bratislavě se měla výroba Škody 1203 přesunout kompletně do Trnavy. Tam začali v roce 1974 s výrobou valníku, ale kompletně se podařilo přesun realizovat až od roku 1982. Poslední vůz ve Vrchlabí vyrobili 31. prosince 1981.
Silnějšího motoru se 1203 dočkala až v roce 1990. Výroba v Trnavě pokračovala do roku 1999. Poté kompletní dokumentaci a práva získala společnost Ocelot z podkrkonošského Žacléře, která zajišťovala kusovou výrobu na zakázku až do loňského roku. Nástupce se tento unikátní český užitkový vůz už nedočkal.
